O PŘÍSPĚVKU LETCŮ TŘEBÍČSKA K JADERNÉMU ODSTRAŠOVÁNÍ

Zpracováno pro „Spolek historie letectví Třebíč“. Jedná se o revidovanou přílohu číslo 14 mé knihy „Vojenským letcem v armádě „satelitního“ státu“ (ISBN 978-80-270-8856-0)

Při zpracování oné přílohy pro uvedenou knihu jsem vycházel ze dvou publikací, které jsem počátkem listopadu 2020 získal od Jiřího Kováře. Obě se týkají letectví na Třebíčsku, kde žiji. Jedna má název „22. základna vrtulníkové letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou“, a druhá „Vzduch je naše moře“. Druhá má podobu katalogu.

Z nich jsem se dozvěděl, že byl 10.2.2016 do rejstříku zapsaných spolků zařazen „Spolek historie letectví Třebíč“. Museum Vysočiny Třebíč vydalo v roce 2018 u příležitosti výstavy v Museu Vysočiny Třebíč onen katalog. Na straně 73 katalogu se uvádí, že činnost spolku též „pokračuje v oblasti dokumentace letecké historie na Třebíčsku“. Jsem už deset roků občanem města Třebíč, a tak mne můj pobyt zde, který považuji za pobyt trvalý, přivedl k myšlence, že bych k historii letectví na Třebíčsku mohl přispět. Motivovalo mne rovněž to, že součástí této historie je i mé působení v čs. vojenském letectvu v období „studené války“. Jeden z leteckých pluků vojenského letectva Československé lidové armády (ČSLA) byl dislokován na letišti Náměšť nad Oslavou. Jeho aktivity se odehrávaly v onom období. Účastníkem této války bylo i Československo, tedy stát, jehož součástí byla i ona ČSLA.

Na činnosti vojenského letectva v té době jsem se, jako voják z povolání, podílel. V šedesátých letech XX. století jsem byl v pozici, v níž jsem byl služebně nadřízen letcům, kteří tehdy sloužili v leteckém pluku, dislokovaném na letišti Náměšť nad Oslavou. Stojí za zaznamenání, že v letech 1954 a 1955 byl mým partnerem na „obščežitii“ v Moninu v SSSR dlouholetý velitel náměšťského pluku, dnes již nežijící, František Novák.

Na stranách 58 a 59 katalogu je kapitola, věnovaná historii leteckého útvaru posádky Náměšť nad Oslavou. Autorkou kapitoly je Štěpánka Tříletá. Dnes se místo dislokace onoho leteckého útvaru nazývá „22. základna vrtulníkového letectva Sedlec,Vícenice u Náměště nad Oslavou“. Obsah oné kapitoly představuje v podstatě krátkou část historie 20. stíhacího bombardovacího pluku (20. sbolp) ČSLA (Československé lidové armády). Vzpomínanou dobu jsem prožíval rovněž jako důstojník letectva ČSLA. V letech 1961 až 1965, kdy se pluk stal stíhacím bombardovacím plukem, a kdy se začalo s jeho přezbrojováním na výkonnější letouny konstrukce P. O. Suchého (SSSR), jsem působil ve štábech, jež byly vůči 20. sbolp v nadřízeném postavení.

MiGy -15  20.sbolp [Archiv 22.základny vrtulníkového letectva]

Letouny konstrukce P. O. Suchého, kterými byl vyzbrojen onen pluk, byly způsobilé nést jaderné pumy o malé hmotnosti. Pumy, jež byly určeny pro nadzvukové stíhače- bombardéry SU-7B, byly označeny jako výrobek 8U69 a měly výbušnou sílu, jejíž velikost byla ekvivalentní výbuchu 5 kilotun trhaviny, jež byla označena zkratkou TNT. To byla zkratka trhaviny trinitrotoluen. Výbušná síla pumy byla označována jako „tritolový ekvivalent“pumy. Exploze jedné tuny TNT představuje výbušnou sílu, jejíž energetická velikost je 4200 MJ (mega joulů). Výbušná síla pumy byla vyvolána neřízeným jaderným rozpadem nálože, kterou tvořilo určité množství prvků uranové řady. Byly to hlavně plutonium a uran 235.

Pro srovnání uvedu kalkulaci, která ukazuje porovnání možností letounu SU-7SB nesoucího bombu 8U69 s možnostmi, třeba bombardovací divize, vyzbrojené letouny IL-28. Tento letoun byl konstruován tak, že mohl nést jednu pumu o hmotnosti аž 3 tuny. Pod označením ФАБ-3000 existovala, podle ruských pramenů, bomba o hmotnosti 2900 kg, obsahující 1387 kg trhaviny. O existenci takových pum jsem neměl informace, a vím zcela určitě, že nebyly do výzbroje ČSLA zařazeny. Prostý výpočet ukazuje, že k dopravě na cíl množství trhaviny, které by odpovídalo 5 tisícům tun, by bylo zapotřebí 3605 letounů Il-28, nesoucích každý bombu o hmotnosti 2900 kg. Ty by nesly k cíli, každý, 1387 kg trhaviny TNT. Což také vysvětluje rozhodnutí zrušit v roce 1960 bombardovací divizi, když její bojové možnosti mnohonásobně nahrazoval, byť jeden letoun, 20. stíhacího bombardovacího pluku.

Na obrázku je první sovětská, sériově vyráběná, atomová puma malých rozměrů Taťjana“. Její sériová výroba začala v roce 1953.

Typ atomové pumy, které byly potenciálně určeny i pro náměšťský pluk, byl poprvé odzkoušen v roce 1961 na polygonu „ Semipalatinsk“ v Kazachstánu, i na polygonu, který se nacházel na ostrově „Новая Земля“. Tyto pumy navazovaly na pumy nazvané „Taťjana“, přesněji „Izdělije 244N“. Na ní navazovala puma „Nataša. Poslední pumou v této řadě byla puma 8U69.

V roce 1963 zahájili vybraní piloti dvou pluků stíhacího bombardovacího letectva ČSLA výcvik v bombardování, kdy je puma odhazována v průběhu stoupání letounu nebo při uskutečnění zakřiveného letu ve vertikální rovině. Jedním ze dvou pluků byl i 20. stíhací bombardovací letecký pluk (sbolp), dislokovaný na letišti Náměšť nad Oslavou, tedy na Třebíčsku. Zakřivený let, během kterého byla puma odhazována, byl v podstatě překrutem, tedy „akrobatickým obratem, při němž letadlo, řízené pilotem, provede poloviční přemet, a v poloze „na zádech“ převede půlvýkrutem pilot letoun do horizontálního letu, ve kterém může pokračovat ve vodorovném letu opačným směrem. A to ve větší výšce, než byla výška začátku obratu. Manévr se začíná ve vodorovném letu“. Odkazuji na „Letecký šestijazyčný terminologický slovník“.

Letecký snímek letiště Náměšť nad Oslavou z roku 1965 [Archiv 22.základny vrtulníkového letectva]

S takovým způsobem bombardování se uvažovalo proto, aby se snížily, či zcela vyloučily, možné účinky, vyvolané jadernou explozí, na osádku stroje, která pumy odhodila. Tento způsob bombardování byl také nazýván anglicky „tossbombing“. Podle internetových zdrojů, též podle „Vojenského anglicko-českého takticko-technického slovníku, který vydalo MNO, pod označením „Škol-51-23“ v Praze v roce 1960, se takové bombardování řadilo k bombardování z malých výšek a bylo označeno jako bombardování ze strmého stoupavého letu.

Ve vzpomínané době let 1963-1964 jsem zastával funkci náčelníka štábu 10. letecké armády. Z titulu své funkce jsem byl nadřízeným také 20. stíhacímu bombardovacímu leteckému pluku. Jelikož jsem byl teoreticky vzděláván v používání jaderné letecké munice, a také jako pilot taktického bombardovacího letectva na letounech Il-28, jsem o takovém bombardování uvažoval, bylo použití atomové munice obsahem mého přímého služebního zájmu. 28. června 1959 jsem dokonce, z vlastní iniciativy a o své újmě, v podstatě jen na své riziko, vyzkoušel s letounem Il-28 na letišti Přerov odhoz pumy, nesoucí označení ZVAP-250-110, tedy „značkovač výbuchu atomové pumy“, při stoupavém letu. Při tomto odhozu pumy jsem se utvrdil v názoru, že letoun Il-28 svými letovými charakteristikami, a výkony, není pro takové bombardování použitelným typem.

Poznamenávám, že jsem v roce 1957 zpracoval a obhájil na závěr svého studia na KVVA v Moninu diplomovou práci, jejímž tématem bylo ničení amerických atomových kanonů ráže 280 mm (tzv. „Atomic Annie“). Ačkoliv v té době už SSSR měl k dispozici atomové pumy pro taktické použití, a jedna z teoretických zásad hlásala, že k ničení prostředků atomového napadení je třeba především použít ekvivalentní prostředky, nedostal jsem od zadavatele diplomové práce k dispozici atomové pumy. Musel jsem k ničení atomových kanonů použít klasických pum, dopravovaných k cíli v pumovnicích letounů Il-28.

Pozorný čtenář mých řádek si jistě všiml, že nejsem důsledný v odlišování pojmů „bomba“ a „puma“. Odborně správnějším v letectví je použití pojmu „puma“. Tento výraz je také definován v „Leteckém šestijazyčném terminologickém slovníku“, který zpracovali renomovaní specialisté „Výzkumného a zkušebního leteckého ústavu“ (VZLÚ) v Praze, a který byl vydán „ Státní leteckou správou“ v nakladatelství NADAS v Praze v roce 1963. Podle něj je „puma druhem letecké výzbroje, který se shazuje z vojenských letadel. Ve „wikipedii“ najdeme toto vysvětlení: „Bomba (odborně puma) je zařízení, jehož účelem je vyvolat ničivý výbuch. Letecká puma je druh letecké munice dopravovaný do prostoru cíle letadlem, a na cíl shazovaný volným pádem po odhození z vhodného letadla, obvykle z letounu“. Myslím, že čtenář se dokáže v těchto pojmech orientovat a bude mít pochopení pro mou nedůslednost, jež spočívá v jistém nesouladu pojmu „puma“ s pojmem „bombardování“. To však je spíše jazykový problém. Je to problém, jimiž se současná čeština jen hemží.

S použitím jaderné munice při vedení pozemních operací jsem se v té době už seznamoval, aniž jsem byl někdy postaven před úkol, abych při přípravě rozhodnutí na operačním či taktickém stupni, a z takového rozhodování vyplývajícím zpracováním detailního plánu jejího použití, musel uvažovat nad tím, jaký druh letectva tuto munici použije. Nemohu si také ve své paměti vybavit jediný případ, kdy bych byl v letech 1961- 1964 účasten jakémukoliv jednání ve štábu armády, nebo v její Vojenské radě, kdy by byly projednávány otázky spojené s výcvikem pilotů 20. sbolp k tomuto způsobu bombardování. Mou pozornost, jako náčelníka štábu, plně vyčerpávaly otázky operačně-taktické přípravy armády.

Otázky bojové přípravy, jichž součástí byla i letová příprava pilotů, konaná podle příslušných Osnov bojové přípravy stíhacího bombardovacího letectva, byly plně v kompetenci oddělení bojové přípravy. A prakticky „šly mimo mne“. Náčelníkem oddělení bojové přípravy byl tehdy plukovník Václav Skála, bývalý velitel 34. stíhací bombardovací divize, a otázky letové přípravy letců byly plně v kompetenci zástupce velitele armády, plukovníka Jaroslava Vítka.

Archivy by, možná, vydaly svědectví o dokumentech, které jsem jako náčelník štábu armády zpracovával, a ve kterých jsem se, možná, i přípravou letecké armády k použití atomových zbraní zabýval. Snad by se něco našlo v příslušných písemných rozborech, které jsem, jako náčelník štábu, osobně zpracovával, či se na jejich zpracování přímo podílel. Pokud tyto dokumenty přežily pohromu povodní z roku 2002.

Můj zájem o možnosti atomového bombardování taktickým letectvem ČSLA, neutuchl ani po roce 1964, kdy jsem řady ČSLA opustil, a přešel k civilnímu letectví v resortu ministerstva dopravy. Můj zájem o tuto činnost vojenského letectva oživilo také mé členství v brněnské odbočce Svazu letců v 1. desetiletí XXI. století. Tam jsem navázal kontakt s letci stíhacího bombardovacího letectva. Jmenovitě to byl bývalý příslušník 20. sbolp, podplukovník Milan Kratochvíl z Náměště nad Oslavou. Tento zájem mne neopustil ani později, kdy jsem, už jako příjemce vojenského důchodu, se začal věnovat psaní memoárové literatury. Její součástí nemohlo nebýt i použití atomových zbraní taktickým vojenským letectvem. V knize „Rozhovory o letectví…a nejen o něm“, kterou jsem vydal v roce 2014 (kniha má ISBN 978-80-260-6374-2), jsem se zabýval možnostmi stíhacího bombardovacího letectva 10. letecké armády. A částečně jsem se zabýval i tím, co se týkalo 20. stíhacího bombardovacího leteckého pluku z Náměště nad Oslavou.

Nejdůležitějším impulsem k tomu, abych se zabýval atomovým bombardováním, které by uskutečnilo vojenské letectvo ČSLA, byla kniha „Československá lidová armáda na Rýnu“, autorů Štěpánka a Minaříka (Naše vojsko, Praha , 2007). V knize je zveřejněn „Plán použití Československé lidové armády v době války“ z roku 1964 (dále jen „Plán 1964“). V onom plánu se počítalo také s tím, že čs. vojenské letectvo, představované v plánu 10. leteckou armádou, použije v plánované operaci 17 atomových bomb, a jejich použití bylo svěřeno šturmanům na letounech Il-28. Bylo to vyjádřeno slovy, že „atomové bomby se budou přepravovat (?!) na letounech Il-28“. Ani slovem nezmiňoval plán letouny Su-7, kterými byl vyzbrojován v roce 1964 též 20. stíhací bombardovací pluk.

Jeho piloti zahájili příslušný výcvik mnohem dříve, a to v době, kdy ještě převažovaly ve výzbroji pluku letouny MIG-15bis. Ty však pro funkci „nosičů“ atomových pum, podobných „Taťjáně“, neměly potřebné výkony. Konec platnosti onoho plánu nebyl stanoven. O možné existenci dalšího plánu, který by časově navazoval na onen z roku 1964, a který by pokrýval druhou polovinu šedesátých let, tedy roky, kdy i 20. sbolp disponoval potřebnou leteckou technikou, a osádky už byly v přijatelné míře k takovému bombardování připraveny, není známo nic. Asi také proto, že tato část historie vojenského letectví, byla přesunuta, z ideologických pohnutek, do „černé díry“zapomnění, ze které nemůže ani světýlko pravdy proniknout na světlo světa. Mám za to, že se reálně s použitím letců Náměšťské posádky pro atomové bombardování, zejména po roce 1968, už nepočítalo. Alespoň o tom nejsou k dispozici věrohodné informace. Události v Československu kolem roku 1968 určitě nevytvořily, spíše podkopaly, u jediného držitele atomových zbraní v rámci Varšavské smlouvy, Sovětského svazu, důvěru, potřebnou k tomu, aby atomové tajemství, byť jen částí, bylo svěřeno Československu. Soudím dokonce, že ztráta důvěry k naší zemi v tomto směru, byla jedním z důvodu rozhodnutí, umístnit v Československu vlastní jaderné prostředky taktického určení. Tlak podmínek, které vyvolala akceptace teorie lokální války, již po rozuzlení Karibské raketové krize přijal i Sovětský svaz, měla, podle mého soudu, mimořádně důležitý vliv i na koncipování politických rozhodnutí.

Pro teorii lokální války nenalézali sovětští činitelé podporu u vrcholných představitelů ČSLA. To spíše stranili doktríně „masivní odvety“(retaliation). O tom, jak uvažoval náměstek ministra, generál Janko, v roli velitele frontu, jsem už psal ve své knize „Letcem ve studené válce“na stranách 169- 172. Také o tom podává svědectví i projev NGŠ generála Rytíře ze 13. 3. 1968. Takové názory, jež jistě nezůstaly utajeny před sovětskými činiteli, měly, podle mého soudu, při jejich rozhodování o přivedení vlastní armády do Československa, větší váhu, než názory „Kriegla, Pelikána, Císaře a jim podobných“ činitelů „pražského jara“! Jak svého času soudil, v polemice se mnou, publicista Jan Štern.

Podle projevu generála Rytíře připouštěla teorie lokální války „vedení války s použitím jaderných zbraní“. Avšak současně generál říká, že „nám teorie lokální války nevyhovuje, protože znamená orientaci na klasickou válku“. Taková názorová nejednotnost ve špičkách velení Varšavské smlouvy, se nemohla nepromítnout i do bojové přípravy stíhačů-bombardérů. Konkrétně do výcviku k provádění jaderných úderů stíhači-bombardéry.

Kardinální otázkou proto je, zda v období, které následovalo po rozuzlení Karibské raketové krize, a to jsou ony vzpomínané roky z historie 20. sbolp, kdy dochází ke změně doktrinálních principů vedení války, a k jejich váhavému přijímání i vedením ČSLA, a zřejmě celé Varšavské smlouvy, ještě trval zájem o to, aby se i v Československu pokračovalo ve výcviku stíhačů-bombardérů k eventuelnímu provádění jaderných úderů „Taťjánami“, eventuelně jejich „nástupkyněmi“. Osobně pochybuji o tom, zda jediný vlastník jaderných zbraní v rámci Varšavské smlouvy, ještě choval k Československu důvěru, potřebnou k tomu, aby se s ním dělil o atomové tajemství nejvyššího charakteru. Kdo by také svěřoval atomovou zbraň tak nespolehlivému a nedůvěryhodnému spojenci, který v nejvyšších armádních místech měl pochybnosti o správnosti přijetí nové doktríny lokálních válek? A měl nepolevující zájem o to, aby byly vytvořeny záložní síly pro vedení jaderné války na taktické úrovni, v jedné z armád spojenců, že? Takové pochybnosti jistě překračovaly rámec „satelitního“ postavení Československa, jež podle definice předpokládalo silný („heavy“) vojenský vliv? Co si mohli sovětští činitelé, jak byl Brežněv, myslet, když se dovídali to, že i náčelník československého Generálního štábu by preferoval to, aby hlavní tíhu a důsledky případného jaderného střetnutí nesl Sovětský svaz, zatímco jeho „satelité“ by se z toho „vykroutili“?

Nehledě na výše řečené, jež se opírá jen o mé úvahy, i na informační vakuum, které existuje ve věci konkrétních záměrů s použitím stíhacího bombardovacího letectva z oblasti Třebíčska, konkrétně letiště Náměšť nad Oslavou, v uvedených letech jeho historie, soudím, že je i episoda výcviku k provádění jaderných úderů pumami, sice o malé hmotnosti, ale s gigantickými ničivými parametry, hodna zaznamenání a pozornosti i dnešní generace. V této přípravě je totiž ukryto obrovské bohatství mnohaleté činnosti velkého kolektivu leteckého pluku, jež nesmí být zapomenuto. Protože tvoří součást tradice i české armády. A které je třeba zbavit ideologického nánosu, jež přinesla „polistopadová“ změna poměrů. V poznatcích, a ve výcviku, náměšťských letců byl skryt i obrovský potenciál, který nemohl jistě ujít pozornosti ani druhé straně, to jest odborným kruhům NATO. Vytváření tohoto odstrašujícího potenciálu vojenským letectvem ČSLA, na němž se podílel i výcvik náměšťských stíhačů-bombardérů, sehrálo také, zcela určitě, svou úlohu v zápase o dosažení strategické parity. A tedy letci z Náměště nad Oslavou přispěli svým, byť nepatrným, dílem, nakonec k tomu, že rozumní lidé z obou stran této „války“zasedli k jednacímu stolu, a ukončili nesmyslnou „studenou“ válku. Proto by i onen podíl, kterým přispěli letci z Náměště nad Oslavou, neměl být uvržen do zapomnění jen proto, že neodpovídá dnešním pohledům na tehdejší situaci.

Je proto třeba vypustit ze zkoumání historie jednoho leteckých pluků ČSLA v onom období vojensko-politické aspekty, které by přímo ovlivňovaly činnost náměšťských letců. Ti neměli na jejich vytváření žádný podíl. Je potřebné zabývat se, i v historickém pohledu, pouze profesionální stránkou jejich činnosti. Ta totiž tvořila vlastní náplň jejich leteckého života, a zaslouží, podle mého mínění, ne menší pozornosti a úcty, než jakou má, zcela oprávněně, činnost akrobatické skupiny majora Smažila. Činnost těchto vybraných letců 20. stíhacího bombardovacího pluku, z nichž znám pouze Milana Kratochvíla, jež byla zaměřena k tomu, aby jim byla někdy, hypoteticky, svěřena role vykonavatelů rozsudků „Soudného Dne“, měla v dané historické etapě národní historie své místo, a nevytratí se z historie jen proto, že její tehdejší smysl neodpovídá kritériím a pohledům dnešní doby. Dnešní doba, jsouc zahleděna jen do přítomnosti, maximálně do nejbližší budoucnosti, pomíjí princip antiky, který formuloval už Marcus Tullius Cicero, když prohlásil o historii, že je nejen „zvěstovatelkou dávných dob“, tedy „nuncia vetustatis“, ale také „učitelkou života“, tedy „magistra vitae“ !

A když už jsem vzal na pomoc antického myslitele, tak není od věci nechat se poučit i antickým básníkem Ovidiem, který ve svých „Proměnách“ napsal, že „je vhodné nechat se poučit i od nepřítele“, tedy že „ fas est et ab hoste doceri“! Jestli od nepřítele, tak tím spíše by se mohla i dnešní generace poučit, nikoliv jen od nepřátel či od „zločinců“, jak mnohé z nás nazval jistý zákon, ale od lidí, kteří ve vojenském letectvu působili sice v jiné době, ale kteří byli motivováni stejně ušlechtilými popudy, jakými jsou motivováni letci současní!

Již jsem psal o tom, že ještě na půdě brněnské odbočky Svazu letců, které jsem byl členem v 1. dekádě tohoto století, jsem se jednou obrátil s odpovídajícím dotazem ke kamarádům, z nichž někteří létali u stíhačů-bombardérů na letounech Su –7BM . A to už byly stroje schopné svými výkony být nosiči atomových bomb.

Od Milana Kratochvíla jsem získal základní informace o výcviku stíhačů-bombardérů, který byl zaměřen na výcvik v odhozu atomových pum. Tyto informace jsem, s jeho svolením, publikoval ve své knize „Rozhovory o letectvu…a nejen o něm“ (ISBN 978- 80- 260- 6374- 2, Brno Tribun EU, 2014). Část těchto informací uvedu dále.

Musím přiznat, že jsem řadu informací, o kterých budu psát dále, získal až v poslední době. Zejména to byla anglická verze, vysvětlující aspekty tohoto způsobu použití atomové munice taktickým letectvem. Je to stránka „https:/en.wikipedia.org.wiki/Toss_bombing“, ze které jsem čerpal. Z angličtiny jsem ji přeložil sám, a musím podtrhnout, že jsem mnohé výrazy použil v takové podobě, jaká odpovídá mým znalostem angličtiny a použitými slovníky. Pochopitelně odpovídá tomu, jak jsem anglické verzi porozuměl. Bohužel, česká varianta oné stránky ještě neexistovala v listopadu 2020, kdy jsem začal psát tyto řádky. Jestli v letech 1961 až 1964 bylo v osnovách bojové přípravy stíhacího bombardovacího letectva použito jiných výrazů, tak o tom nevím. Ani v ruské verzi oné stránky jsem nenalezl adekvátní informace. Proto také čerpám z anglických pramenů.

Podle Milana Kratochvíla byl výcvik manévru a odhozu pum prováděn v podstatě ve dvou variantách.

První variantu jsem nazval „překvap“. O této variantě se v uvedeném článku „wikipedie“ říká toto: „Při překvapujícím bombardování (pop-up bombing) se pilot přibližuje k cíli ve vodorovném letu v malé výšce a na povel počítače převede letoun do stoupání až v posledním okamžiku před odhozem pumy. K odhozu pumy dochází ve stoupavém letu, kdy letoun stoupá pod úhlem mezi 20° až 75° vůči horizontu. To má za následek, že je puma vržena směrem nahoru a dopředu, podobně jako je ve sportu vržen míč rukou s loktem dolů.“

Tento způsob odpovídá vlastně variantě, o které hovoří Milan Kratochvíl, kdy odhazovali pumu při dosažení úhlu 45°, jež svírá s horizontálou tangenta křivky, po které letí letoun v momentě odhozu.

Název této taktiky odhozu jsem vyvodil z obtížně přeložitelného výrazu „pop-up“. Ten vychází ze slovesa „to pop-up“, znamenající „znenadání se objevit, prudce se zvednout, vymrštit se, rychle vzlétnout“. A výraz „překvap“ znamená podle českého jazykovědce F. Trávníčka „překvapení, údiv, nečekaná, nenadálá událost“. A sám se Trávníček odvolává na K. M. Čapka-Choda.

Druhou variantou je ta, pro kterou jsem použil výraz „bombardování přes rameno“. Ten je v plném souladu s ruským výrazem «через плечо», jak byl používán i československými funkcionáři, a s anglickým výrazem „over-the-shoulder“.

Představuje dynamičtější variantu bombardování ze strmého stoupavého letu, jež je americkými letci také nazývána manévrem LABS ( v jejich pilotní branži nazývaným jako „přemet idiotů“). Je to obzvláštní druh „bombardování z půdy“ (loft bombing). Z významů substantiva „loft“, která uvádí „Vojenský anglicko-český takticko-technický slovník“ (Škol-51-23, vydaný MNO v Praze v roce 1960), se mi jako nejpřiléhavější jeví významy „půda, podkroví“. Zvolil jsem tedy „půdu“. Puma je odhazována po překročení letounem vertikály, takže je vržena zpět k cíli. Milan Kratochvíl uváděl, že prováděli takový odhoz v momentě, kdy tangenta křivky letu svírala s horizontem úhel 110°, což znamená, že byla vertikála překročena o 20°.

Na stránce „wikipedie“, kterou jsem uvedl výše, je o tomto způsobu bombardování řečeno toto: „Tato taktika byla veřejnosti poprvé předvedena 7. května 1957 na Eglinově Letecké základně (Eglin Air Force Base). Letoun B-47 nalétl při této demonstraci svůj bojový kurs v malé výšce, přešel do prudkého stoupání s přetížením 3,5 g, jež bylo dosaženo v polovině prováděného přemetu, a odhodil pumu na povel automatiky v určeném bodě svého stoupání. Pak dokončil polovinu přemetu provedením překrutu, to jest provedením „Immelmannovy zatáčky“. Puma pokračovala po určitou dobu ve svém pohybu směrem vzhůru, až dosáhla ve velké výšce oblouku své dráhy. Po dokončení oblouku padala k cíli. Ten byl značně vzdálen od místa, kde došlo k odhozu bomby“.

Převedeno do jazyka pilotů, kteří jsme absolvovali řadu cvičení vyšší pilotáže, pro můj ročník v letech 1949-1951, to bylo už v průběhu elementárního a pokračovacího výcviku, to znamenalo, že byla puma odhazována během provádění akrobatického obratu zvaného „překrut“ („Immelmann turn“, rusky «полупетля Нестерова с переворотом»). Odkazuji na „Letecký šestijazyčný terminologický slovník“, heslo II, 189, vydaný Státní leteckou správou v nakladatelství NADAS v roce 1963 v Praze. Puma je tedy odhazována ve stoupavé fázi překrutu, kdy tangenta dráhy letu v okamžiku odhozu pumy svírá s horizontem úhel 110°. Tedy 70° před tím, než letoun dosáhne polohy, kdy pilot provádí půlvýkrut k letu vodorovným směrem opačným směrem. Jak uvádí anglický pramen, je povel k odhozu dáván automatikou.

V prvním případě je nejdůležitějším prvkem přípravy k takovému bombardování určení bodu, ve kterém je zahájeno stoupání, a určení směru letu v tomto okamžiku. Bod, kdy je zahajován manévr, musí být určen v takové vzdálenosti od cíle, aby dráha, po které se puma bude po odhozu pohybovat jako volně vržené těleso, zabezpečovala přesné dosažení epicentra výbuchu pumy na (nebo nad) stanoveném cíli. Směr letu v okamžiku odhozu pumy, dráha letu pumy po odhozu a cíl (epicentrum výbuchu pumy), musí být v jedné vertikální rovině.

Ve druhém případě, kdy je puma odhazována v okamžiku, kdy tangenta dráhy letu svírá s vodorovnou rovinou úhel 110°, je překrut zahajován v okamžiku, kdy letoun prolétává nad cílem. Směr letu v daném případě není rozhodující.

Milan Kratochvíl odsloužil u 20. stíhacího leteckého pluku, který se později stal stíhacím bombardovacím plukem, úctyhodný počet 32 roků. Kromě tohoto pluku, byl ke stejným úkolům předurčen i 28. stíhací bombardovací letecký pluk v Čáslavi. Oba pluky byly od té doby označovány jako pluky specielního určení. Dá se předpokládat, že na osádky těchto pluků byla uplatňována přísná pravidla utajení.

Asi v roce 1963 začali piloti provádět na letounech MIG-15- bis specielní výcvik odhozu atomové pumy. Cvičně byly odhazovány jednak pumy CCP-70-100 (cementové cvičné pumy) a též ostré pumy označené jako OFAB-100 ( «oskoločno-fugasnyje aviacionnyje bomby»-tříštivo-trhavé letecké pumy). On sám v roce 1963 uskutečnil 4 odhozy a v roce 1964 šest odhozů.

V roce 1965 se jeho pluk přeškolil na letouny Su-7SB, 28. pluk o rok dříve. To už byly stroje schopné nést atomovou bombu malých rozměrů. Na letounu SU-7SB provedl Milan Kratochvíl 60 cvičných odhozů. Mezi nimi byly dva odhozy za ztížených povětrnostních podmínek ve dne při základně oblačnosti ve výšce 600-300 metrů.

Su-7 roluje na start [Archiv 22.základny vrtulníkového letectva]

Co se týče vlastního výcviku, zahájeného na letounech MIG-15bis, pak jeho hlavním obsahem bylo získání návyků správného příletu k cíli v malé výšce velkou rychlostí, identifikace cíle, respektive identifikace bodu, ve kterém je třeba zahájit manévr ve vertikální rovině, správné zaujetí bojového kurzu, včasné zahájení manévru, dosažení požadovaného G (gravitační síly), udržení vertikální roviny manévru, pozorování umělého horizontu a určení podle něj přesného okamžiku odhozu pumy a ukončení manévru.

K cíli se přilétávalo ve výšce 200-300 metrů ve vodorovném letu, pak byl zahajován vertikální manévr, při němž přetížení dosahovalo 5,5 g, to znamená, že organismus pilota byl zatěžován silou pětapůlkrát větší, než je síla zemské tíže. V horní části manévru bylo dosahováno výšky 3200 m. Po odhozu letěla puma asi 41 sekund.

Výcvik prováděný na letounech typu MIG se pak zúročil po přeškolení na nadzvukový letoun SU-7BM. Pilotáž tohoto letounu piloti velmi brzy zvládli, poněvadž piloti 1. letky byli vycvičeni v úrovni pilotů 1. třídy. Pilot 1. třídy byl vycvičen v létání za normálních i ztížených povětrnostních podmínek ve dne i v noci.

Podle názoru Milana Kratochvíla byli piloti 20. stíhacího bombardovacího pluku (sbolp), jakž takž připraveni k bombardování ze strmého stoupavého letu na letounech typu SU v roce 1966. Piloti 28. sbolp o rok dříve, tedy v roce 1965. A od tohoto okamžiku bylo snad možné kalkulovat s jejich použitím jako nosičů atomových bomb a jako atomových bombardérů. Nikoliv však v roce 1964, tedy v roce, kdy Vrchní velitel ozbrojených sil ČSSR Novotný a generálové Lomský, Rytíř a Vitanovský podepsali na podzim roku 1964 «План использования Чехословацкой Народной армии на военное время», tedy „Plán použití Československé lidové armády v době války“ (Štěpánek,Minařík, „Československá lidová armáda na Rýnu“, Naše vojsko, Praha, 2007), dále jen „Plán 1964“.

Na dokreslení toho, v jaké atmosféře probíhala příprava k takovému bombardování, lze uvést, že mezi oběma pluky probíhala „permanentní soutěž“. V roce 1966 vyhrál soutěž v „bombardování přes rameno“ Milan Kratochvíl. Cenu mu osobně předával MNO armádní generál Bohumír Lomský.

V roce 1967 byla na polygonu Malacky provedena další soutěž „O štít MNO“ v odhozu imitovaných jaderných bomb. Soutěž v odhozu metodou „překvap“, vyhrál nadporučík Arlt od 28. sbolp. Odměnu mu předával osobně rovněž ministr obrany. Leteckou část soutěže řídil generál Emil Hájek, tehdy funkcionář 10.LA.

Z uvedeného je vidět i to, jaký význam tomuto způsobu atomového bombardování piloty stíhacího bombardovacího letectva přisuzoval i tehdejší ministr národní obrany. Pro něho zcela určitě nebyly používané letouny „starým haraburdím“, jak se o nich později vyjádřil ministr Vondra.

V roce 1967 se pak započalo s výcvikem pro odhoz atomových pum i za ztížených povětrnostních podmínek ve dne. Jako povětrnostní minimum, za kterého byl výcvik prováděn, bylo stanoveno pokrytí oblohy z 8/8. To v řeči specialistů znamená, že oblačnost tvořila souvislou, celou oblohu pokrývající, vrstvu. Spodní základna mraků byla ve výšce 600 m a horní základna ve výšce 3000 m. To proto, aby půlvýkrut z polohy letu „na zádech“ do polohy vodorovného letu, kterým byl manévr ukončován, byl proveden nad mraky. Tímto způsobem na příklad provedl Milan Kratochvíl 2 odhozy a tento způsob prováděl jako instruktor na SU-7U.

O problematice výcviku pilotů v bombardování ze stoupání na letounech SU-7BM by se dalo napsat více. Jistě není bez zajímavosti, že v začátcích tohoto výcviku museli řešit, spolu s techniky, postupně některé úkoly. Takovými úkoly byl na příklad výběr umělých horizontů, na nichž byly zvýrazněny rysky pro určení okamžiku odhozu pumy. Zpočátku zkoušeli využít přístroje pro automatický odhoz, který byl k tomuto účelu instalován na palubě letounu. Do přístroje se vkládalo devět informací. Po určité době však došli k jednoznačnému závěru: bude lepší pracovat bez pomoci přístroje, dodaného spolu s letouny. Už toto svědčí o tom, že ani po technické stránce tato věc, ze strany dodavatele letounů, nebyla technika, zajišťující odhozy atomových bomb, vyvinuta a že zde musely nastoupit ony proslavené „české ručičky“.

Podle sdělení Milana Kratochvíla létali piloti tento způsob odhozu pum ze strmého stoupavého letu rádi, protože vyhovoval naturelu stíhacího pilota. Byli jedinci, kteří dosahovali výtečných výsledků. Zejména ti, kteří měli rádi přesnost (tak zvaní „letci – profesoři“), si přišli na svoje. Současně ale dobře věděli, k jaké bojové činnosti jsou cvičeni a jaké mohou být reálné důsledky odhozu atomové munice.

Je třeba zdůraznit, že počátky této metody odhozu atomových bomb pocházejí ze Západu a sovětská metodika jen přebírala zkušenosti západních letců. Což je konec konců vidět i v tom, že třeba použitou terminologií se zabývám já, důchodce, po desítkách let, jež uplynuly od doby, kdy ony metody atomového bombardování byly stíhacími bombardéry procvičovány.

Dalším opatřením, které mělo seznámit velitele a štáby s problematikou manipulace s atomovými bombami, byla praktická ukázka, která se uskutečnila v roce 1965 na letišti Hradčany. Ukázky se zúčastnili představitelé Generálního štábu ČSLA a Vojenské rady 10.LA

O této ukázce mi napsal tehdejší náčelník týku 10. LA, tehdy ještě plukovník, později generál, Huml toto: „V létě 1965 jsem po stránce logistiky osobně připravoval ukázku na operačním letišti Hradčany u 17. stíhacího leteckého pluku 1. stíhací divize pro představitele Spojeného velení a naší armády. Ukázka se konala v rámci operačního cvičení, které mělo krycí název „Horizont“. Ukázce byli též přítomni maršál Grečko, generál Vosáhlo a též velitel 10. LA generál Kúkel. Obsahem ukázky bylo: přílet dvou vrtulníků Mi-6, vyložení taktických atomových bomb, přesun bomb ke dvěma letounům SU-7BM , jejich zavěšení, pak sejmutí z podvěsů. Oba SU-7BM pak odstartovaly a provedly ukázku shozu taktické AP způsobem „čerez plečo“ (to jest ono „bombardování přes rameno“ či „over-the-shoulder bombing“). Závěrem nám bylo řečeno, že v případě potřeby budou k nám takto přesunuty taktické atomové bomby“.

Jen si, prosím, všimněme, že se to vše koná v létě 1965, tedy rok poté, kdy byl údajně schválen onen „Plán 1964“. Ten počítal, zcela neopodstatněně, s tím, že atomové bomby budou „přepravovány“ letadly Il-28. O rok později je demonstrováno, že budou „přepravovány“ vrtulníky Mi-6 právě takovým způsobem, jak bylo demonstrováno, a bombardování bude provedeno letouny SU-7BM. Když pak porovnávám to, co napsal generál Huml, s tím, co se píše v knize Štěpánka, Minaříka, na kterou jsem se už odvolával, pak opravdu nevím, na jaké čtenáře je ona kniha vypočítána. Sice to není kniha pohádek pro děti, ale v mnohém ji připomíná!

Zdůrazňuji, že to, o čem píše generál Huml, se událo až v roce, který následoval(!) po zpracování onoho „Plánu 1964“, jež s atomovým bombardováním údajně počítal! Samozřejmě v roce 1965 už nemělo smyslu předvádět, jak se manipuluje s atomovými bombami, jež by byly zavěšovány do pumovnic letounů Il-28. V onom roce už 25. bombardovací letecký pluk byl zrušen a v sestavě 10. LA už nebyl od toho roku žádný bombardovací útvar.

Zpět k problematice stíhačů-bombardérů. Příslušník 28. sbolp, Ing Josef Kloboučník, uvádí ve svém článku „Co bychom také měli vědět“, zveřejněném ve Zpravodaji Svazu letců ČR 54/2010, že byl v polovině roku 1966 na velitelství 10. LA v Hradci Králové, seznámen, kromě jiného, též s cíli, proti kterým by byly použity atomové pumy. Posléze dospěl k závěru, že „piloti, kteří budou úkol provádět, se nevrátí, neboť taktický dolet Su-7 je malý“. Vzdálenost, ve které by se nacházely objekty bombardování, překračovala taktický dolet letounů. Bylo mu na jeho námitky odpovězeno, neříká kým, že je „pravděpodobná ztráta pilotů bolestivá, ale jiného východiska není. Dojde-li jim při návratu palivo, opustí letoun a budou se snažit vrátit se zpět po zemi“.

Na konkrétní dotazy směřující k tomu, jak a kde budou bomby uskladněny, kdo bude bomby zavěšovat na letouny a podobně, mu bylo odpovězeno, že „veškerou manipulaci s atomovými bombami budou Sověti provádět a zabezpečovat sami“.

Vše toto je samozřejmě v přímém protikladu s tím, jaký úkol byl dán 10. letecké armádě v uvedeném „Plánu 1964“. A znovu potvrzuje, už mnou vyslovený, názor o podstatě onoho „quasiplánu“

To, o čem jsem teď psal, jen potvrzuje můj názor, že v roce 1964 nebyl letecký personál 10. letecké armády připraven k tomu, aby realizoval bombardování atomovými bombami. A že ty úkoly, které mělo letectvo údajně plnit podle „Plánu 1964“ byly naprosto nereálné. A to samo o sobě zpochybňuje reálnost onoho plánu. Vždyť podle onoho plánu měla být ČSLA plně zapojena do vedení války s použitím jaderných zbraní!

Jestli byly schopni splnit úkoly atomového bombardování letci 57. sovětské letecké armády a 180. těžkého bombardovacího pluku dálkového letectva, které jsou uváděny v onom „Plánu 1964“ jako součást ČSLA, nemohu posoudit. O těchto sovětských plucích a jejich letcích jsem nikdy neměl jakékoliv informace. Rovněž si nejsem schopen připomenout, že bych s funkcionáři oněch sovětských svazků vedl jakékoliv součinnostní rozhovory, jejichž součástí by byla musela být informace o bojových možnostech jejich letců a o letecké technice, kterou disponovaly. To vše jen potvrzuje můj názor, že onen „Plán 1964“ připomíná spíše chlapeckou hru, než dokument skutečné přípravy na válku, která v oněch letech zostřeného napětí, mohla vypuknout kdykoliv.

Na závěr proto uvedu slova, která jsem publikoval ve své knize „Letcem ve studené válce“ na straně 168, 168 a 171.

V oněch letech, o kterých píšu výše, jsem si kladl už otázku: „Na co si to, proboha, hrajeme? Má to vůbec něco společného se skutečným životem? Může to i do budoucna naplňovat smysl mého života? Nebylo omylem to, když jsem se před lety rozhodl stát se vojákem z povolání?“

Pomalu, ale jistě, jsem se začal zamýšlet nad tím, jaký smysl toto vše má, jaké je vůbec poslání naší armády v rámci armád Varšavské smlouvy. Začínal jsem se ptát, jakou úlohu ve velmocenském zápase o strategickou převahu, který probíhal hlavně mezi Spojenými státy a SSSR, a který je dnes nazýván „studenou válkou“, má vůbec naše armáda a celá naše země hrát. Největší a nejnaléhavější otázky pak vyvolávalo použití jaderných zbraní. Ty měly být v mé éře už použity ne jako jednotlivé bomby, jak tomu bylo na konci druhé světové války, ale masově, hromadně.

Bez použití jaderných zbraní se tehdy neodehrálo žádné větší spojenecké cvičení, jehož jsem se, společně se svým štábem a velitelem, zúčastnil. Pro nás, vojáky, to byla zvláštní doba. Když jsem vzal do ruky kterýkoliv denní tisk, tak o ničem jiném, než o budování nového nejspravedlivějšího společenského řádu, o našem boji za zachování světového míru, jsem se dočíst nemohl. Jakmile jsem se ale přenesl ve svém uvažování do říše fantazie, a jinak to, co jsme dělali, nazvat nelze, pak náš evropský kontinent, na němž rostly a dospívaly současné evropské národy, přestával mít podobu prostředí vhodného pro život lidských bytostí. Tam, kde přebývaly stamiliony lidí, aby v potu své tváře dobývaly chléb vezdejší pro sebe i své rodiny, kde horníci vyváželi z lůna země na povrch suroviny potřebné pro život soudobé civilizace, kde rolníci pěstovali obilí i dobytek a kultivovali po staletí krajinu do dnešní podoby, kde po staletí přežívají statisíce architektonických a kulturních památek, aby ze století do století nesly poselství minulých věků, se najednou kontinent měnil v důsledku naší činnosti v radioaktivní spáleniště, nad nímž rostly zlověstné „hřiby“ jaderných výbuchů, a pod nimiž vše živé se buď vypařovalo či měnilo v popel. Postupně jsme při těchto hrách ztráceli smysl k rozlišení toho, co je ještě realitou a co už je jen hrou či pouhým fantazírováním“.

Možná, že podobné otázky, které jsem si tehdy kladl já, si kladli, či ještě kladou, dosud žijící piloti 20. stíhacího bombardovacího pluku, kteří byli předurčeni k tomu, aby jednoho dne se stali vykonavateli rozhodnutí „boha Jahveho“ během „Posledního Soudu“. Obdobné otázky si mohou klást i potomci pilotů 20. sbolp z Náměště nad Oslavou. Všichni se mohou ptát, zda by je mohl stihnout i osud, na který upozorňoval Ing Kloboučník. Připouštím, že i dnes dospívají k podobným závěrům, ke kterým jsem v roce 1964 dospíval já. Připouštím, že i dnes se v mé zemi také nacházejí lidé, kteří by chtěli onu éru vymazat z dějin země a jejího letectva. A aktéry oné historie odsoudit k zapomenutí, nebo jim přidělit epiteton „zločinců“ či obsluhovatelů a garantů totalitního režimu.

Jestli lidé s podobnými postoji k éře let 1948 až 1989 ještě žijí, pak musím jejich postoje posoudit jako nespravedlivé a ahistorické. Naopak: všechny ty piloty, kteří se intenzivně připravovali k tomu, aby jednou, nedej Bože!, museli zasednout do kokpitu svého „súčka“ s vědomím, že nesou k určenému cíli „následovníky“ „Taťjany“, je třeba ctít jako lidi statečné, kteří byli, vedle toho, že zadaný úkol vyhovoval jejich „stíhacímu naturelu“, vázáni také slovy přísahy své Vlasti! Ta je zavazovala „bez odmluv plnit všechny vojenské řády a rozkazy velitelů a představených“ a „neváhat nasadit i svůj život k dosažení úplného vítězství nad nepřítelem“.

A náleží jim proto také místo v publikacích, jež jsou věnovány historii letectví na Třebíčsku.

Zpracoval v Třebíči v této podobě Ing Jaroslav Dvořák, plukovník letectva ČSLA, v březnu roku 2022.