Jan Bartejs – velitel parašutistického výsadku POTASH

Poručík Jan Bartejs byl jedním z mladých mužů, kteří po Mnichovu odešli do zahraničního odboje. Patřil mezi těch několik odvážných, kteří pozvedli zbraň proti německým vojákům už během březnové okupace v roce 1939. Byl přesvědčen, že jako voják je povinen bojovat proti nepříteli své rodné země až do konce.

Protektorát opustil 27. dubna 1939. Překročil hranice do Polska a přihlásil se na československém konzulátu v Krakově. Poté odplul do Francie, kde byl 4. října 1939 prezentován u československé zahraniční armády a byl zařazen k 1. pěšímu pluku. Do odjezdu do Anglie 12. července 1940 postupně sloužil ve Francii u všech tří pěších pluků.

V Anglii byl do 15. května 1943 veden jako nezařazený důstojník (mezitím absolvoval na podzim 1942 parašutistický kurz), poté byl zařazen jako velitel baterie kanónů. Od 12. července 1943 do 23. února 1944 absolvoval tělovýchovný kurz, opakovací parakurz, konspirační a spojovací kurz, dále pak udržovací tělovýchovný kurz a absolvoval spojovací cvičení v Londýně. Byl vybrán mezi příslušníky tzv. třetí vlny československých výsadkářů pro nasazení v okupované domovině a 16. dubna se přesunul na vyčkávací stanici v Itálii.

Společně s ostatními příslušníky skupiny POTASH byl vysazen 5. května 1944 u obce Ostrata poblíž Slušovic. Zajímavou shodou náhod byla Bartejsova skupina vysazena ze stejného letadla společně se skupinou SPELTER, která měla nadále operovat v blízkosti Třebíče. Na rozdíl od Spelteru měla skupina Potash od počátku velikou smůlu. Hned 6. května byla rozprášena německými vojáky poté, co byli výsadkáři zrazeni místním udavačem. Bartejs se spolu s četařem  Machovským dostal na Slovensko, kde se oba skrývali až do léta. Jakmile se vrátili, pokusili se vyzvednout ukrytou radiostanici. Již samotnému Janu Bartejsovi se podařilo navázat kontakt s odbojem a následně i s dalším příslušníkem desantu, rotným Pelcem. Podílel se na několika sabotážních útocích proti železnici u Uherského Brodu.

Třebaže hlavní úkol jeho odbojové skupiny byl zmařen nepřítelem, přesto se stal Jan Bartejs aktivním účastníkem protiněmeckého boje v posledním roce války a mohl se se ctí vrátit do rodné Třebíče.

Vzpomínka Jarmily Bartejsové, manželky Jana Bartejse: „Jana jsem znala z gymnázia v Třebíči, kde jsme oba studovali. Já jsem byla o pět roků níž. On byl tehdy členem školního volejbalového družstva. Ve studiu příliš nevynikal, jako všichni sportovci. O každých prázdninách pracoval u zedníků, nebo na kanalizacích – z finančních důvodů. Pak jsme se sešli až v roce 1954 a po půlroční známosti jsme se vzali. O době od roku 1946 do roku 1954 vím jednak z vypravování manželova a pak mám řadu dokladů z té doby.

Manžel pocházel z dělnické rodiny, narodil se 24. listopadu 1912 v Třebíči. Měl dvě sestry. Vystudoval reálné gymnázium v Třebíči a v roce 1933 nastoupil vojenskou službu v Uherském Hradišti. Po škole konal službu u pluku 27 až do ledna 1936, kdy byl jmenován podporučíkem presenční služby a přemístěn k polnímu pluku 8 „Slezský“ do Místku, kde konal službu až do 15. března 1939 jako velitel roty. 1. srpna 1938 byl povýšen na poručíka pěchoty. Protože se účastnil přestřelky s německou armádou v Czajankových kasárnách 14. března 1939, odešel v dubnu 1939 do Polska, kde se začala zakládat vojenská skupina u čs. konzulátu v Krakově.

4. května 1944 byl shozen jako velitel parašutistické skupiny POTASH na naše území, kde působil v týlu nepřítele až do příchodu Rudé armády. Tehdy byl v hodnosti nadporučíka.

Od května do 1. listopadu 1945 byl příslušníkem zvláštní skupiny hlavního štábu MNO. 18. srpna mu byl udělen Čs. válečný kříž 1939, Čs. medaile za zásluhy 1. stupně, Medaile za chrabrost a v roce 1944 pamětní medaile se štítkem Francie a Velké Británie.

V listopadu 1945 byl přeložen k pěšímu praporu 48 do Pelhřimova. Od 18. prosince byl v Milovicích v kurzu cvičitelů padákových jednotek, později v Táboře. V srpnu 1946 byl jmenován do hodnosti štábního kapitána. 31. října téhož roku byl propuštěn mimo činnou službu bez udání důvodu. 29. září 1949 mu byla odňata vojenská hodnost.

Po propuštění z armády žádal o přidělení drobného živnostenského podniku přes Československou obec legionářskou, ovšem nakonec bez kladného vyřízení. Žil v Třebíči se svou matkou. Protože jeho žádost o přijetí za důstojníka z povolání byla zamítnuta, rovněž i jiné pokusy o přiměřené zaměstnání selhaly, neměl trvalou práci. Vydělával si tedy jako pomocná síla v řeznictví svého švagra. Po válce mu z jeho zálib zůstaly šachy, které dopomohly i našemu sblížení. On byl výborný hráč, já už méně. Také se stal vášnivým houbařem, samozřejmě zájem o sport ho neopustil. Jeho cesty za houbami prý vedly k podezření, že tam má vysílačku. Byla to jen záminka při jeho pozdějším zatčení. Zatčen byl 6. října 1949. Přišli pro něj do bytu jednoho jeho známého, kde hráli šachy. Odvezli ho napřed do Brna a pak do Prahy.

Až do soudu 15. prosince 1950 byl v samovazbě v Praze (nevím přesně kde). Odsouzen byl na tři roky odnětí svobody a k dalším trestům. Vězněn byl pak na Borech u Plzně a v Jáchymově. V odvolacím řízení byl však rozsudkem Nejvyššího soudu dne 20. května 1952 obžaloby zproštěn. Bohužel nevím už přesně, čeho se to všechno týkalo, bylo to na rozkaz generála Reicina.

Manžel se vrátil do Třebíče a nastoupil do Okresního stavebního podniku v Třebíči do oddělení zemních prací jako dělník. Tam pracoval až do smrti – doslova!

Práce to byla velmi těžká, v létě většinou na silnicích, v parnu. V zimě obyčejně v lomu. Jenda většinou pracoval mimo Třebíč, ráno odjížděl a pozdě večer se vracel. Když se pak u manžela začaly objevovat zdravotní potíže, revmatismus, vřed na dvanácterníku, žlučníkové záchvaty a nakonec cévní choroba, ani moje žádosti, ani přípis lékaře nepohnuly podnik, aby mu dali zaměstnání v suchu a teple, přestože dřív patřil k nejlepším pracovníkům. Pro Jana Bartejse měli jen ten krompáč.

Nejhorší ale bylo, že jsem manžela z toho podniku nemohla dostat. Mohl jít do Západomoravských strojíren, ale on do továrny nechtěl. Já sama už jsem nad tím byla zoufalá. Měli jsme kvůli tomu mnoho sporů, ale Honza v tomhle směru byl strašně umíněný. Stonal stále častěji, následky války, vězení a pak ta těžká práce i duševní utrpení, to všechno nemohlo skončit jinak, než že jednoho dne po opětovném nastoupení v práci padl a na místě byl mrtev. Příčina smrti – selhání srdeční činnosti. Bylo to 11. března 1963.

Smutný úděl člověka, který byl ochoten pro svou vlast kdykoli položit život, ale od roku 1946 neprožil nic jiného než ponižování a zklamání.

Litovala jsem, že se nedožil rehabilitace, alespoň té osobní, když k vojenské nedošlo.

Třebíč, 5. února 1986“

Jan Bartejs byl soudně rehabilitován v roce 1968. Plné rehabilitační řízení proběhlo teprve v roce 1991, během něhož mu byla vrácena hodnost štábního kapitána, a navíc byl povýšen na plukovníka in memoriam.

Paní Jarmila Bartejsová se plné rehabilitace svého manžela nedožila. Zemřela 5. 1. 1991.

Autor textu děkuje příbuzným Jarmily Bartejsové za laskavé zapůjčení vzpomínek, dopisů a dalších písemností zde citovaných.

Text: Jaroslav Bašta s použitím vzpomínek Jarmily Bartejsové

Publikováno ve vlastivědném sborníku Muzea Vysočiny Třebíč 15/2016