Od rašple a od pilníku za kulomet šturmoviku

Karel Fiala ml. – letecký modelář, plachtař, palubní střelec a celoživotní nadšenec do letectví.

Karel fiala mladší se narodil 17. 8. 1938 v Ďáblicích u Prahy. Svou lásku k letadlům zdědil po tátovi. Jeho otec, Karel Fiala starší pocházel z Náměště nad Oslavou. Vyučil se truhlářem, byl členem Masarykovy letecké ligy a na vojně sloužil jako letecký mechanik. Při cvičení v třebíčské katolické tělovýchovné jednotě Orel se seznámil s Marií Vrbkovou z Třebíče, se kterou se v roce 1937 oženil. Našel si práci v pražské Vojenské továrně na letadla Letov, později přešel do letecké továrny Aero Vysočany. Za mobilizace v roce 1938 působil u 5. leteckého pluku na polním letišti Jalovisko a později v Křižanově jako mechanik těžkých bombardérů typu MB 200. Po okupaci si našel místo na dráze. V roce 1943 byl totálně nasazen v Německu, kde zažil nespočet náletů spojeneckých bombardovacích letadel ve dne i v noci. Z poraženého Německa se na konci války vracel velmi klikatými cestami přes Polsko a Slovensko. Ačkoli až do důchodu pracoval na dráze, letadla byla jeho velkou vášní, celý život sledoval pokroky v letectví a tuto zálibu předal i svému synovi.
Těsně před vyhlášením všeobecné mobilizace se manželům Fialovým narodil syn Karel. Narodil se do neklidné doby a ranné dětství prožil v období protektorátu. Bylo mu šest let, když nad Prahou začaly létat spojenecké bombardéry. Vyrůstal v realitě poplachů a protileteckých krytů. Podobně jako mnoho jiných chlapců v jeho věku, sledoval však dění na válečné obloze se zájmem a nadšením. Považoval letce za odvážné muže a jejich boje za nejvyšší podobu hrdinství.

Rodina Fialových v létě 1943. Nedlouho poté musel otec malého Karla Fialy rodinu opustit. Až do konce války byl totálně nasazen na železnici nedaleko Berlína.

Fialovi bydleli nedaleko kbelského letiště. Za války tam Němci zkoušeli letadla, která prošla opravami, nebo nově vyrobená v našich továrnách. Na konci války z pražských letišť krátce působily i bojové stíhačky, včetně proudových Me 262. V neděli 25. března 1945 podnikli Američané nálet na Prahu a letiště ve Kbelích bylo napadeno doprovodnými stíhačkami Mustang. Útok trval téměř půl hodiny a bylo při něm zničeno 88 německých letadel a mnoho dalších poškozeno. To vše chlapci z okolí sledovali s očima navrch hlavy, i když jejich mámy pro to neměly příliš pochopení. Během náletu zahynulo mnoho lidí z okolí, kteří se nestihli včas schovat. Další velký letecký souboj se nad Prahou odehrál 31. března. Americké stíhačky toho dne sestřelily 18 německých Messerschmittů 109. Pražská letiště se stala cílem útoku Američanů ještě 16. a 20. dubna. Konec války tak malému Karlovi Fialovi připravil nejedno dramatické vzdušné představení.
Když válka skončila, provoz na letišti pokračoval s nemalou intenzitou dále. Teď však už nikdo chlapcům nezakazoval se na letadla dívat. V rohu letiště navíc ležely hromady trosek německých letadel, zničených za války. Vrakoviště se stalo na dlouhou dobu nejoblíbenějším místem klukovských her. Dům rodiny Fialových v Počernicích ležel v místě třetí zatáčky kbelského letiště a malý Kája se brzy naučil poznávat typy letadel nejen podle vzhledu, ale i po zvuku. Téměř denně mohl pozorovat nejen letadla, které zde zanechali Němci, jako například cvičná Arada a stíhací Messerschmitty, ale i moderní Spitfiry a Mosquita, na kterých přilétli naši piloti po válce z Anglie. Dodnes vzpomíná, že Aradům se říkalo „kvíčaly“ kvůli zvuku, který vydávala vrtule za letu.

Učněm v letecké továrně
Karel Fiala od malička toužil stát se pilotem. Nejprve zkoušel vyrábět létající modely ze dřeva a papíru a když se rozhodoval, kam jít do učení, vybral si leteckou továrnu Avia v Letňanech, která sousedila s letištěm ve Kbelích.
V roce 1952 nastoupil do učení v Závodech Jiřího Dimitrova, bývalé továrně Avia v Praze – Letňanech. Tehdy bylo zvykem, že každý učeň musel projít všemi provozy. Karel Fiala se tak seznámil se všemi postupy při výrobě letadel. Naučil se práci se dřevem i s kovem, tři měsíce byl na vrtulárně, kde se vyráběly a zkoušely vrtule, další tři měsíce v truhlárně, další tři měsíce na montáži trupů, na „startu“ a tak dále. Když v roce 1955 končil v učení, začínala se v továrně výroba velkých dopravních letadel Iljušin Il-14 podle sovětské licence. Karel Fiala byl po vyučení v továrně zaměstnán. Jeho spolužáky byli většinou chlapci z okolí, kteří také toužili stát se piloty. Zájem o vstup do aeroklubu v Praze byl však veliký, a proto se Karel a několik jeho kamarádů rozhodlo přihlásit do plachtařského výcviku v aeroklubu Brandýs nad Labem. Z Horních Počernic to měl 11 kilometrů, takže do Brandýsa jezdil na kole. Na podzim 1954 se přihlásil, zaplatil sto korun jako příspěvek Svazarmu, dalších 160 korun příspěvek aeroklubu a mohl začít s výcvikem.

Plachtařský výcvik
Poprvé se Karel Fiala vznesl do vzduchu 26. června 1955 na cvičném letounu Piper Cub z přebytků americké armády. Tehdy se uplatňovala při výcviku takzvaná metoda K68. Tři hodiny se odlétaly na vrtulovém cvičném letounu Piper s instruktorem a pak se teprve přešlo na lety na kluzáku.

Památeční fotografie z prvního letu Karla Fialy (na zadním sedadle) v aeroklubu. Piper, na kterém letěl měl imatrikulaci OK-YIS a jako instruktor v něm seděl pilot Vladislav Verner (v brýlích). Ten se později proslavil jako konstruktér a stavitel amatérského letadla W-01 Brouček.

Další výcvik pokračoval na dvousedadlových cvičných kluzácích Pionýr a Kmotr. Samostatně pak na typu Krajánek. Celkem absolvoval Karel Fiala v aeroklubu v Brandýse nad Labem 78 startů a přistání v celkové délce 11 hodin a 13 minut.

Skupina leteckých adeptů a adeptek na letišti v Brandýse nad Labem. Zcela vlevo Karel Fiala. Vpravo v rádiovce kamarád Láďa Pecka. V kabině cvičného kluzáku Pionýr, za žákem Vonešem, sedí na zadní sedačce náčelník aeroklubu p. Šesták.

Lana navijáku se po letišti na místo startu natahovala za pomoci traktoru „Svoboda“. Za jeho volant často usedal i Karel Fiala. Na vozíku sedí Láďa Pecka.

Karel Fiala v kabině dvoumístného kluzáku Kmotr v Brandýse nad Labem. Jednalo se o jeho první start na „Bouli“.

Vojna – palubním střelcem šturmoviku a mechanikem na MiGu-15
V aeroklubu v Brandýse nad Labem létal Karel Fiala až do září 1957, kdy narukoval na vojnu. Ještě před tím ale v rámci Svazarmu prodělal předvojenskou přípravu. U odvodu uvedl, že jako aktivní plachtař by chtěl jít k letectvu. Štěstí se na něj usmálo, takže povolávací rozkaz dostal do Plaveckého Podhradí u letiště Malacky-Kuchyňa, kde probíhal přijímač branců, určených k letectvu. Několik měsíců zde adepti letectví prodělávali základní výcvik. Každé ráno v rámci rozcvičky vybíhali tři kilometry z kasáren až ke hradu na skále a po návratu je čekala ještě opičí dráha. Tyto „výlety“ s nimi cvičil četař absolvent Pokorný, tehdejší přeborník letectva v přespolním běhu. O jejich kondici bylo tedy dobře postaráno.

Budoucí letci u zříceniny Plaveckého hradu. Jsou vyzbrojeni krátkými samopaly československé výroby vz. 24/26, takzvanými pumpičkami. Karel Fiala je druhý zprava.

Po ukončení základního výcviku byl Karel Fiala převelen do Brna ke 28. bitevnímu leteckému pluku, který byl tehdy vyzbrojen Iljušiny Il-10, vylepšenou variantou slavného sovětského válečného letounu Šturmovik. Jednalo se o robustní jednomotorový vrtulový letoun se silným pancéřováním. Pro své letové vlastnosti a také charakteristický zvuk motoru mu letci dali přezdívku „Kombajn“. Pluk měl sídlo na brněnském letišti ve Slatině, kde byli vojáci i ubytováni. Karel Fiala byl určen za palubního střelce, který obsluhoval v zadní kabině těžký kulomet, určený k ochraně letadla proti napadení ze vzduchu. Pluku velel plk. B. Dostalík a první letce, ke které byl Karel přidělen, velel kapitán Rysula, slovenský pilot, který létal už za války v rámci 1. Československé smíšené letecké brigády na východní frontě. Palubní střelci se cvičili na střeleckých trenažérech a později absolvovali i ostré střelby ve vzduchu na střelnici v Žárovicích u zámku Plumlov. Jedním z Karlových kolegů – střelců byl i jistý Juraj Jakubisko, dnes známý filmový režisér. Ve svých vzpomínkách několikrát na svou vojenskou službu vzpomenul opravdu srdečným způsobem: „Já, chalan z Kojšovej, som bol palubným strelcom!“

Na Juraje Jakubiska vzpomíná Karel Fiala jako na veselého kamaráda, který hned po nástupu k jednotce začal organizovat kroužek lidových tanců. Jeho snahou bylo rozbít stereotyp vojenského života v kasárnách a umožnit vystupujícím kontakt s děvčaty.
U brněnského pluku prodělal Karel Fiala i několik seskoků padákem z „Dakoty“. Všichni příslušníci leteckého personálu museli čas od času absolvovat kondiční seskoky padákem, aby si osvojili tuto dovednost. Starší piloti však mnohdy nechávali místo sebe skákat mladé palubní střelce. Karel Fiala tak absolvoval přes deset seskoků. Oficiálně zapsané však má jenom tři. Dodnes vzpomíná na tři největší zážitky ze svého leteckého života. Jedním z nich je první seskok padákem, když se rozsvítilo zelené světlo a jemu se rozbušilo srdce. Druhým je zážitek, když se poprvé vznesl do vzduchu na cvičném Piperu a kola přestala drncat o plochu letiště. Třetím nezapomenutelným zážitkem pak je pocit při pádové rychlosti, když se letadlu odtrhnou proudnice a propadne se.

Těžký kulomet v zadním střelišti Il-10 z pohledu palubního střelce.

Létat zády ke směru letu nebyl žádný med. Mnohdy se střelcům udělalo ve vzduchu zle. To si pak vysloužili připomínky od pilotů a leckdo i nějakou trefnou přezdívku. Karlu Fialovi se jednou podařilo při nastupování do letadla zachytit nešťastně sponou padáku a ten se mu celý v kabině rozbalil. Čekal ho trest v podobě přidaných služeb v balírně padáků.

Za hodinu letu dostávali letci příplatek 40 korun. Létající personál patřil k elitě. Po přistání pilot a střelec odložili padák na křídlo a mohl jít od letadla. Zato mechanici po každém letu museli celé letadlo očistit a zkontrolovat. Spodek křídel a podvozkové šachty bývaly plné hlíny, létající od kol. Boky letadel bývaly po každém letu černé od sazí z výfuků motoru. Mechaniky tak čekala úmorná dřina, na rozdíl od letců, kteří měli po službě a mohli jít v parádní modré uniformě za zábavou.

U první letky kromě velitele Rysuly létali další zkušení piloti. Výraznou osobností byl třeba nadporučík Milštajn. Karel Fiala od nich několikrát vyslechl mimo jiné i zážitky z jejich účasti na tzv. Maďarském povstání. Tehdy (v roce 1956) chybělo málo, aby po sobě letci zase začali střílet. Maďaři mimo jiné usilovali o posunutí hranic za Žitný ostrov. Když československá letadla nad ostrovem přeletěla, startovaly proti nim maďarské stíhačky MiG-15. Naši letci se před nimi museli uchýlit do přízemních výšek, kam se rychlé proudové letouny neodvážily. Několikrát údajně nad hlavami viděli trasírky kulometných dávek. Není proto divu, že se „kombajny“ vracely na letiště mnohdy s větvemi na koncích křídel.

Karel Fiala si létání na bitevníku moc dlouho neužil. Československá armáda se v roce 1958 rozhodla zcela vyřadit vrtulovou leteckou techniku od bojových útvarů. V rámci reorganizace vznikl 28. stíhací bombardovací letecký pluk, který byl vyzbrojen proudovými MiGy-15. Podstatnou část personálu tvořili právě členové bývalého 28. bilp. MiG-15 byl jednomístný stroj a pro palubní střelce tam už nebylo uplatnění. Bylo jim sice nabídnuto, že mohou přejít k bombardovacímu pluku a dělat střelce na proudových bombardérech Il-28, ale mnoho chlapců této možnosti nevyužilo. Byla totiž spojená s podepsáním trvalého závazku u armády. Většina z nich proto přešla mezi pozemní personál. Také Karel Fiala se stal leteckým mechanikem. Podobně jako jeho otec před válkou se staral o „draky a motory“ vojenských letadel. Tehdy uplatnil své zkušenosti z učení v letecké továrně. Nově vytvořený 28. pluk byl umístěn na letišti v Čáslavi a tam také Karel dokončil svou vojenskou službu. Nalétal během ní přibližně 30 letových hodin za kulometem šturmoviku.

 

Poslední bitevní Il-10 z výzbroje 28. bilp opouští v srpnu 1958 letiště Brno-Slatina. Oba snímky pořídil pan Milan Hodáč, který sloužil u pluku v řadách pozemní obsluhy.

Mechanici ošetřují proudový MiG-15 na stojánce nového letiště v Čáslavi. 1958-1959.Nad kabinou Karel Fiala.

Práce mechaniků byla zodpovědná. Karel Fiala uprostřed s koštětem zbavuje sněhu kamaráda „Gáru“ Garhopera. Zima 1958-59.

Potápění (když to nejde nahoru, půjde to dolů)
Ještě během vojny bylo několik vojáků vysláno z Brna na pomoc lesníkům s odklízením polomů u Kněžic na Třebíčsku. Karel Fiala si vytáhnul kratší sirku a to mu změnilo život. Během brigády u Kněžic se vojáci vypravili na tancovačku do blízké vesnice a Karel si tam našel svou budoucí manželku Bohuslavu, rozenou Jurkovou. Vrátil se tak vlastně k rodinným kořenům, protože jeho maminka pocházela z nedaleké Třebíče. Svatbu měli v roce 1960, rok po Karlově odchodu z vojny.

Vojáci pomáhají s odklízením polomů u Kněžic. Vpravo Karel Fiala, vlevo Václav Mydlář. Léto 1958.

Karel Fiala se po svatbě usadil v Třebíči a našel si práci v továrně Elitex. Jedním z jeho spolupracovníků byl i pozdější „práškovací“ pilot a letecký rekordman Karel Picmaus. Karel Fiala se však jako čerstvý otec rodiny létání vzdal. Nejbližší aeroklubové letiště bylo v Křižanově a bez auta či motocyklu nebylo snadné se tam dopravit. Jelikož létání pro něj bylo nedostupné, našel si nový nebezpečný koníček – potápění. Stal se jedním ze zakladatelů místního klubu potápěčů Argus-Poseidon. Pomáhal budovat základnu v Poušově a dodnes chodí pravidelně plavat. K letadlům se vrátil ještě několikrát během vojenských cvičení, které absolvoval mimo jiné i na novém letišti v Náměšti nad Oslavou. Vrátil se také k modelařině, jako člen třebíčského Letecko-modelářského klubu Svazarmu. Stavěl i plastikové modely a jeho pokoj zdobí ve vitríně na čestném místě model Iljušinu Il-10, na kterém létal na vojně.

Karel Fiala se „svým“ Šturmovikem.

 

Podle vzpomínek Karla Fialy sepsal J. Bašta.

Spolek historie letectví Třebíč děkuje členům Třebíč Nuclear Model Club za laskavé svolení použít v článku fotografie z jejich klubového archivu.

Třebíč 2020

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.