Leonhard Smrček, radiotelegrafista 311. československé bombardovací perutě RAF

Leonhard Smrček (29. 12. 1915 Budišov – 23. 6. 1941 Nieuwe Niedorp, Nizozemsko)

Narodil se v rodině krejčího Františka Smrčka a jeho ženy Hedviky, rozené Kavalcové. František Smrček se pokoušel se svou živností uchytit ve Vídni, kde se narodily i první dvě děti, dcera Hedvika a syn František. Po vypuknutí Velké války se však rodina vrátila zpátky do Budišova. Na místní obecnou školu docházel Leonhard Smrček v letech 1921-1927 a patřil mezi dobré, ukázněné žáky s tichou povahou. Ve studiu pokračoval na reformním reálném gymnáziu ve Velkém Meziříčí, které ukončil maturitou v červnu 1936. Tehdy už byl průbojnější, byl dlouholetým sokolem, dobrým tanečníkem a sportovcem. Vynikal zejména ve volejbalu.

Už jako student snil o létání. Když byl v září 1931 v Třebíči pořádán velký letecký den, vypravil se na něj společně s kamarády, mezi nimiž nechyběl ani František Doležal z Horních Heřmanic, budoucí pilot bombardéru 311. perutě RAF. Chlapci byli nadšeni výkony „aviatiků“ a rozhodli se, že se také stanou letci. Od jejich rozhodnutí je neodradila ani havárie během poslední ukázky leteckého dne, při níž zahynul akrobatický pilot Václav Peřina. Od té doby žili oba chlapci jen pro letectví a pro svůj velký sen.

Fotografie gymnazistů z Velkého Meziříčí. Vpravo ve světlém obleku s rozhaleným límcem stojí Leonhard Smrček. V horní řadě uprostřed v černém dvouřadém saku stojí jeho spolužák a pozdější válečný druh František Doležal. V řadách 311. perutě RAF s nimi bojoval i Karel Novotný, mladší bratr Arnošta Novotného, který s studoval ve stejné třídě.

Po ukončení studia byli oba kamarádi odvedeni k vojenské prezenční službě a 1. října 1936 nastoupili k Vojenskému leteckému učilišti v Prostějově. Zde po dobu jednoho roku absolvovali Školu pro důstojníky letectva v záloze. Ještě před ukončením této školy byl 1. 7. 1937 Leonhard Smrček jmenován pozorovatelem letcem. Praktický výcvik prodělal u Leteckého pluku 3 v Piešťanech, který ukončil 30. 9. 1937. Z leteckého učiliště odešli svobodník aspirant Leonhard Smrček i jeho kamarád František Doležal do Vojenské akademie v Hranicích. Prošli zkrácenou výukou a vzhledem ke zhoršující se mezinárodní situaci byli vyřazeni už po roce výcviku 14. srpna 1938 jako poručíci letectva. Leonhard Smrček byl tehdy nadřízenými hodnocen jako: „dobré, veselé povahy, odolný, kamarádský, dobrého společenského vystupování, družný, velmi pracovitý a spolehlivý, vytrvalý, svého zevnějšku dbalý, skromný, odpovědnosti se nevyhýbá, dobrosrdečný, cvičitel.“ Cesty obou kamarádů se tehdy rozešly, každý z nich dostal umístění v jiném útvaru. Leonhard Smrček se stal příslušníkem Leteckého pluku 1 „T. G. Masaryka“ v Hradci Králové, novopečeným leteckým pozorovatelem. Nejprve sloužil u náhradní letky a 30. září 1938 (v den podepsání tzv. Mnichovské dohody) byl zařazen k polní letce 1, která měla ve výzbroji dvouplošníky Letov Š 328. Naše armáda byla v té době právě ve stavu mobilizace, letky se přemisťovaly na polní letiště a jejich posádky se střídaly v ostré pohotovosti. Probíhala mnichovská krize a válka s Německem byla na spadnutí. Polní letka 1, které velel nadporučík Václav Patočka, měla svou základnu v Bohdanči, ale 15. října se přesunula do Hradce Králové, kde byla také 22. října demobilizována. Pro mladého letce musely být tyto události velmi silným zážitkem, během nichž se upevnilo jeho přesvědčení a odhodlání k obraně vlasti v případě potřeby.

Pozorovací Letov Š 328. Na tomto typu letadel sloužil Leonard Smrček v době „mnichovské“ mobilizace. Pozorovatel seděl v zadní části kabiny za pilotem.

Leonhard Smrček v uniformě poručíka československé armády.

Velkou ránu dostalo jeho vlastenectví v březnu 1939, kdy Čechy a Moravu okupovala Německá vojska. Také on, jako mnoho dalších československých letců, musel snést potupné předání vojenské techniky do rukou okupantů. Naši letci přišli o křídla, ale se svým osudem se nesmířili a velmi rychle si začali hledat cesty do odboje. Byli přesvědčení o tom, že válka brzy vypukne a oni pomohou vybojovat republice svobodu, podobně jako jejich otcové v zahraničních legiích. Odchod do zahraničního odboje byl spojen s velkým rizikem, a proto většina z našich vojáků a letců o svých záměrech neřekla ani rodinným příslušníkům. Každý si musel poradit sám. František Doležal přešel hranice do Polska v červenci. Leonhard Smrček nestihnul odejít tzv. polskou cestou, která se v září 1939 uzavřela. Nakonec využil pomoci bývalého lyžařského závodníka, poručíka Františka Zajíčka z Radoňovic, který byl po propuštění z armády zaměstnán na Okresním úřadu ve Velkém Meziříčí. Ten pomáhal organizovat odchody našich vojáků do zahraničí tzv. východní cestou přes Slovensko.

V prosinci 1939 odcestoval Leoš Smrček, který přestal používat německou formu svého křestního jména, přes Slovensko a Maďarsko, kde byl krátce vězněn, do Jugoslávie. Šestého ledna 1940 dorazil do Bělehradu a jeho další cesta vedla vlakem přes Turecko do přístavu Bejrůt, odkud spolu s dalšími Čechoslováky odjel lodí do Francie. V přístavu Marseille byl 9. února 1940 odveden pod kmenovým číslem F-2098 a zařazen k letecké skupině 1. československé divize, která byla umístěna ve francouzském Agde. V dubnu se tam setkal s kamarádem Františkem Horkým, který pocházel ze sousední vesnice Hodov. Od něj získal zprávy z domova, který už neměl nikdy spatřit.

Leonhard Smrček a František Horký v táboře čs. jednotky ve francouzském Agde.

Kapitulace Francie přišla tak rychle, že Leonhard Smrček ani nestačil dokončit francouzský výcvik, natož zasáhnout do bojů. Našim vojákům zbývala poslední možnost k boji, na půdě ostrovní Anglie. Náš letec se dostal lodí do Liverpoolu 7. července a odtud putoval s mnoha dalšími do tábora v nedalekém Cholmondeley. Zde se opět potkali tři bývalí studenti velkomeziříčského gymnázia, jdoucí za svým leteckým snem, Leoš Smrček z Budišova u Třebíče, Karel Novotný z Hrbova u Velkého Meziříčí a František Doležal z Horních Heřmanic. Stali se jedněmi z prvních příslušníků 311. československé bombardovací perutě ve Velké Británii a slíbili si, že ten z nich, který válku přežije, předá pozdravy domů. Jediným přeživším byl nakonec František Doležal, který na tuto dobu vzpomenul později v dopise: 

„Po několikadenním pobytu v onom táboře jsem odjel na leteckou stanici, kde se už připravoval odjezd skupiny letců, aby dali základ první české bombardovací peruti. Setkal jsem se tam s Leošem Smrčkem. Pokládali jsme za samozřejmé být mezi první partou. Odjeli jsme tedy do jižní Anglie, kde nám Angličané vyšli vstříc v našich snahách a výcviku. Počáteční potíže, neznalost strojů, neznalost řeči většinou personálu, byly překonány trpělivostí a houževnatou prací. Vzpomínky na domov a drahé byly morální posilou v dobách nejtěžších. Po několikatýdenním výcviku a organizování zahájila česká 311. peruť první nálety. Bydleli jsme tehdy s Leošem na jednom pokoji. Karel byl v radiotelegrafickém a střeleckém kursu. Dopisovali jsme si s ním a těšili se, až posílí naše řady. Přišel ke squadroně na jaře 1941.“

Leonhard Smrček (ležíci) a František Doležal při poslechu rádia ve chvíli volna na dvoře domku, kde byli spolu ubytováni. Září 1940 Honington. Bitva o Anglii právě vrcholí a zprávy o leteckých bojích nad Londýnem s napětím sleduje celý svět.

Leonhard Smrček byl přijat do RAF v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer s osobním číslem 82639 a po radiotelegrafickém výcviku byl zařazen do 14. osádky 311. Perutě Sgt. Benedikta Blatného, která čekala na zařazení do operační činnosti. Dočkali se večer 27. prosince 1940, kdy odstartovali z letiště East Wretham s nákladem pum, který měli shodit na ponorkovou základnu v přístavu Le Havre. Na první misi však neřídil bombardovací Wellington s označením KX-K seržant Blatný, ale zkušený pilot F/Lt Josef Šnajdr, druhým pilotem byl Sgt. Vilém Bufka. Na sedadle navigátora seděl P/O Karel Bečvář, přezdívaný „Bimbo“, radiotelegrafistou byl P/O Leonhard Smrček a ve střeleckých věžích seděli Sgt. Miloslav Mikulík a Sgt. František Chmura. Pro většinu z nich se jednalo o křest ohněm, a proto byl posádce svěřen blízký cíl a vedl je zkušený kapitán, který je měl uvést mezi bojové letce. První bojová mise Leoše Smrčka nepostrádala na dramatičnosti. Let nezačal příjemně, stoupali těžkými mraky a silný nárazový vítr ztěžoval řízení. Z mraků vylétli až nad kanálem La Manche a zanedlouho už se přiblížilo francouzské pobřeží. Zážitky z této noci popsal později Vilém Bufka ve své vzpomínkové knize:

V osádce navigoval snad nejlepší navigátor, kterého jsme v té době měli. Byl to důstojník, ale pro každého, kdo ho znal, to byl prostě Bimbo. … Jeho klid a důstojnost byly imponující. Nějaké světlomety nebo nepřátelská palba ho příliš nezajímaly. Staral se jedině o cíl, který bylo nutno zničit. Dovedl vrátit pilota třeba několikrát, dokud to nesedělo…

Nad pobřežím nás zpozorovali, světlomety začaly pátrat po obloze. Rozladil jsem motory, abych jim ztížil zaměření. Pohyb světlometů se zastavil, na okamžik zhasly a za chvíli se objevily někde jinde, aby pátraly dál. Viditelnost se zlepšila natolik, že jsem dole zřetelně viděl stříbrnou stužku Seiny. Bimbo nařídil: Točit doprava, kurs 280 stupňů. Nalétávali jsme na cíl. A zase jsme museli o několik stupňů doprava, protože jsme se dostali do ohniska světlometů. V kabině bylo světlo jako ve dne.

Byl jsem plně soustředěn. Povel k otevření pumovnice jsem očekával každým okamžikem. V poslední chvíli se však naráz změnilo počasí a cáry mraků zakryly celý přístav i město. Prudkou zatáčkou jsem vymanévroval ze soustředěné palby. Točit 360 stupňů vlevo, kurs sever, přikazoval Bimbo. Vykonal jsem zatáčku a znova se začal blížit k cíli. Naše neústupnost Němce rozběsnila. Světlomety nás opět lapily a obláčky rozprasků se kolem množily jako houby po dešti. …

Zase jsem to ztratil, láteřil Bimbo… Kdybych se mohl aspoň zaměřit na něco z větší vzdálenosti! … Musíme tam hodit jednu na zkoušku, podle ohně pak budeme moci nalétnout a zaměřit. Přes mraky to házet nemůžeme. Co když to padne do města? Poznamenal jsem. Pořád lepší, než tam hodit všechno, trval na svém Bimbo. … Na dlouhé rozhodování nebyl čas. … První bomba opustila letadlo. Prudkou zatáčkou jsem odkryl bombardované místo. Dole vyšlehly plameny. … Zatraceně, zasáhli jsme město! …

Mraky se na chvíli rozestoupily. Oheň byl vodítkem, protože kursovní čára ho protínala. … Nemyslel jsem už na nic, než abychom odhodili pumy a byli pryč odtud. Palba dostoupila vrcholu. Byli jsme dosud celí jen zázrakem… Pod námi byl přístav. Velouš se odlehčil, hotovo! … V okamžiku jsem zavřel oba motory, zatáčky, změna výšky … takhle se uniká z pekla! … Přesně hodinu a patnáct minut v palbě! Takových náletů ještě pár a zešedivím. Předal jsem řízení a zapálil si. Zbytek cesty a přistání bylo naprosto hladké.“

První bomba, vypuštěná na zkoušku, dopadla bohužel do města. Plameny pomohly letcům zaměřit lépe a shodit zbylý náklad pum na určený cíl. Po návratu celá posádka s nejistotou očekávala hodnocení svých velitelů. Vše ale prošlo bez výčitek a o jedné bombě, shozené naslepo do ulic města se nikdo nezmínil. O několik dnů později se však ukázalo, že ona bomba náhodou trefila přímým zásahem hotel, ve kterém byli ubytováni němečtí důstojníci. Podle zpráv francouzských odbojářů se Němci velmi divili nejen dobré informovanosti, ale hlavně neskutečně přesnému zásahu „britských“ bombardovacích letců.

Další bojový let absolvoval Leonhard Smrček 9. 1. 1941 opět s Wellingtonem KX-K a s téměř stejnou posádkou. Jen pilota Viléma Bufku nahradil tentokrát zkušený S/L Percy Charles Pickard, který se ujal funkce kapitána bombardéru. Trasa jejich náročného letu vedla do Porůří na Gelsenkirchen, ležící severně od Essenu. Charles Pickard byl zkušený válečný pilot a u československé jednotky měl za úkol pomáhat s výcvikem posádek a předávat jim své zkušenosti. Mezi našimi letci byl velmi oblíben pro svou otevřenou povahu, získal si je i tím, že nosil na rukávu uniformy nášivku s označením CZECHOSLOVAKIA, stejně jako oni. Občas prý při návštěvách hostinců předstíral, že neumí dobře anglicky a bavil tím celou společnost. Jeho kariéra se uzavřela v únoru 1944 během slavné operace „Jericho“, při které jím vedené letouny pobořily zdi věznice v Amiens a umožnily tak uprchnout stovkám francouzských odbojářů na svobodu. Pickard se z této mise ovšem nevrátil a zahynul i se svým navigátorem.

Trojice nočních bombardérů Wellington, náležejících 311. československé bombardovací peruti RAF. Letoun s trupovým označením KX-A nesl sériové číslo T2561. Jedná se o stroj, na jehož palubě Leo Smrček utrpěl omrzliny během bojového letu na konci února 1941.

Leonhard Smrček pokračoval v bojových letech nadále v posádce Josefa Šnajdra. Poslední misi s nimi uskutečnil v noci z 21. na 22. února 1941. Wellington T2561 s označením KX-A s osádkou F/Lt Josef Šnajdr, Sgt. Benedikt Blatný, P/O Karel Bečvář, P/O Leonhard Smrček, Sgt. Karel Janšta a Sgt. Bohuslav Kovařík startoval k útoku na přístav Wilhelmshaven. Z wrethamského letiště startovali sice jako druzí, ale zpět nad Anglii se vrátili až ve 2:00 hodin s poslední kapkou benzínu v nádržích a museli nouzově přistát na polním letišti Bircham Newton. Radiotelegrafista Smrček během letu silně omrznul a byl převezen k ošetření do nemocnice.

Nemocniční personál, který ošetřoval Leonharda Smrčka po návratu z operačního letu nad Wilhelmshaven na konci února 1941.

Léčení omrzlin se protáhlo na několik týdnů a tak Leonhard Smrček přišel o své místo v sehrané posádce. Po návratu k peruti se proto stal náhradníkem a zaskakoval za kamarády, kteří byli na dovolence, nebo v ošetřování. Tímto způsobem se dostal i do posádky Wellingtonu T2990 KX-T, který se chystal k náletu na Brémy. Jejich cílem byly bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau, které tam právě kotvily. Předletová příprava proběhla 22. června 1941, tedy v den, kdy byla zahájena operace „Barbarosa“, německý útok na Sovětský svaz. Otevření východní fronty bylo jistě tématem dne a nejen českoslovenští letci si slibovali od této události urychlení svého návratu do osvobozené vlasti. Anglie už nebyla v boji proti Německu osamocená. Leoš Smrček probíral novinky se svými kamarády ze školních let, Františkem Doležalem a Karlem Novotným. Všichni tři se toho dne chystali na bojový let, třebaže každý v jiné posádce. S podobnými myšlenkami nastupovali večer do svého letounu i kapitán F/Sgt. Vilém Bufka, druhý pilot Sgt. Alois Rozum, navigátor P/O Vilém Konštacký, radiotelegrafista P/O Leonhard Smrček, přední střelec Sgt. Jan Hejna a zadní střelec Sgt. Karel Valach. Leo Smrček toho dne zaskakoval za kamaráda radiotelegrafistu Jana Plzáka, který byl čerstvě povýšen a dostal dovolenku.

Letoun odstartoval z mateřského letiště East Wretham po 23. hodině. Let k cíli proběhl celkem klidně a náklad bomb shodili na cíl podle plánu. Příděl jejich štěstí byl ovšem vyčerpán, když na zpáteční cestě narazili na německou noční stíhačku. V kabině dvoumotorového Messerschmittu Bf 110 od jednotky 4./NJG 1 seděl pilot Oblt. Egmond Prinz zur Lippe-Weissenfeld. Bohužel pro československé letce se jednalo o jednoho z nejzkušenějších německých nočních stíhačů, který si svou kořist nenechal uniknout. Jeho přesná palba poslala bombardér k zemi v plamenech. Z hořícího stroje se podařilo zachránit na padáku jen pilotovi Vilému Bufkovi, zbytek posádky v troskách letounu zahynul. Německý stíhač si té noci mohl připsat své osmé vzdušné vítězství z celkem 51, kterých během války dosáhnul. Své vzpomínky na onu noc později popsal Vilém Bufka ve své memoárové knize „Bombardér T2990 se odmlčel“ takto:

Po dosažení cíle a odhození bomb jsme pokračovali na zpáteční cestě k Anglii ve výši 16 000 stop. Asi 15 kilometrů západně od Amsterdamu jsme byli napadeni nepřátelským letounem Me 110, který na nás útočil zezadu na spodní část našeho letounu. Bylo na nás vystřeleno několik dlouhých dávek. Náš letoun byl zasažen a začal hořet. Po útoku jsem zpozoroval, že náš letoun je bez vlády, což jsem viděl v počínání mého druhého pilota, který byl při zpátečním letu u řízení. Letoun se mezitím řítil velmi rychle k zemi.

Volal jsem interkomem k okamžitému opuštění letounu, než dojde k explozi. Nedostal jsem však od nikoho odpověď a domnívám se, že i elektrické zařízení bylo porušeno. Snažil jsem se přesvědčit, zda navigátor a telegrafista již opustili letoun, ale pro plameny a žár nebylo možné dostat se do jejich kabin. Vrátil jsem se zpět do pilotní kabiny, kde už druhý pilot se snažil dostat se vrchní částí letounu ven. Jak jsem viděl, byly jeho pokusy marné, neboť letoun byl již ve vývrtce a pilot byl sražen vždy zpět do sedadla. Dále jsem zpozoroval, že dveře předního střelce jsou otevřeny, jeho jsem však nespatřil. V té době počal jsem myslit na svoji záchranu, neboť situace byla ztracena a vidíce, že už i druhý pilot je už půlí těla venku z letounu, připnul jsem si pozorovatelský padák a pokusil jsem se o vyskočení ven, ale moje snaha byla marná. V několika okamžicích jsem uslyšel několik výbuchů, které odpovídaly výbuchům nádrží. V posledních chvílích jsem v zoufalství otevřel padák v letounu a vyhodil jsem jej spodním otvorem ven. Ucítil jsem ránu do hlavy a toto bylo poslední, co si ještě pamatuji.“

Záběr z fotokulometu německé stíhačky, zřetelně je vidět hořící motor a křídlo Wellingtonu T2990, ve kterém právě prožívá poslední chvíle života i radista Leonhard Smrček.

Wellington se zřítil na pozemek farmy rodiny C. van Eetena, sto metrů od vodního kanálu spojujícího Oudkarspel a Kolhorn, v katastru obce Nieuwe Niedorp, severně od Amsterdamu. Jedním ze svědků havárie byl i Aad Wit, který později vzpomínal:

Poté, co se letadlo v nočních hodinách za velkého hukotu, řevu a jekotu následovaného ohlušující ránou zřítilo, byli jsme my, školáci, hned brzy ráno u místa neštěstí. V tu chvíli zde ještě nebyla žádná německá hlídka, a tak jsme mohli nerušeně prozkoumat vzniklý kráter. Letadlo se evidentně zřítilo na zem velmi vysokou rychlostí, neboť z jeho kabiny nebylo nic k rozeznání. Obrys letadla byl patrný v okolní půdě, přičemž ocasní část letadla ležela zhruba metr pod úrovní zeminy a přední část vytvořila hluboký kráter, který se zaplnil vodou. Jako zvědaví chlapci jsme tehdy krátce po havárii vlezli s mým spolužákem Martem Aalbregtsemem do zadní části letadla, kde ale nebylo nic vidět. Brzy nato přijeli Němci a přístup k místu havárie zakázali. … Ostatky členů osádky se ani nepokoušeli vyprostit. Patrně chtěli z letadla získat motory, protože do jejich blízkosti položili nálože. Po výbuchu jsme spatřili vysoký sloupec bláta a kousků letadla ve vzduchu. Pomocí výbušnin sice vytvořili jámu, ale k motorům se nedostali. Ty zůstaly dál ukryty hluboko pod zemí. Jámu následující den zahrnuli, trčící trosky odstranili a terén zarovnali…“

Místo havárie ještě za války Němci opatřili dřevěným křížem s nápisem „Died for their Country, Bur. 23. 6. 1941“ Jména některých letců na kříži však byla zkomolena, přestože byla ještě v lednu 1942 upřesňována plukovníkem J. van Arkelem, ředitelem informačního oddělení Nizozemského červeného kříže. (Konstracky – Konštacký, Henja – Hejna, Vallach – Valach). Po mnoho let stál v této podobě tmavě rudý kříž s bílými nápisy na pozemku usedlosti rodiny farmáře van Eetena. Teprve v roce 1989 se panu Witovi podařilo přesvědčit zastupitele Niedorpu, aby město pozemek vykoupilo a postaralo se o úpravu místa havárie do podoby pomníku s dvoumetrovým betonovým křížem a žulovou deskou se jmény letců.

Rodina Leonharda Smrčka v protektorátu neměla o osudu svého syna a bratra žádné zprávy. Také oni se nevyhnuli represím ze strany německých úřadů. V září 1942 byly Gestapem pozatýkány stovky rodinných příslušníků našich letců, kteří odešli do zahraničního odboje. Mezi zatčenými byli také rodiče Leonharda Smrčka a jeho sestra Hedvika, konce války se dočkali v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova. Po návratu domů začali vyhlížet i svého ztraceného syna. Místo něj však Budišov v létě 1945 navštívil jeho dávný spolužák František Doležal se smutnou zprávou o nešťastné noci před čtyřmi lety, od které je Leoš Smrček mezi nezvěstnými. Když paní Smrčková řekla, že na syna bude čekat, protože je tu ještě šance na jeho návrat, neměl to srdce jí nic vymlouvat.

Poručík Leonhard Smrček byl za svou bojovou činnost vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a československou medailí Za chrabrost před nepřítelem. V roce 1946 byl posmrtně povýšen do hodnosti štábního kapitána letectva, v roce 1991 do hodnosti podplukovníka.

Karikatura L. Smrčka, kterou nakreslil navigátor Stanislav Dvorský, jeho spolubojovník od 311. perutě.

V květnu 2021 se k místu havárie československého bombardéru obrátila opět pozornost. U příležitosti 80. výročí události se pracovníci Nizozemského ministerstva obrany ve spolupráci s armádou rozhodli odkrýt místo dopadu, vyzvednout zbytky bombardéru a exhumovat ostatky padlých letců. Na místě bylo postupně nalezeno velké množství kovových úlomků letounu, mezi nimiž se podařilo vyzvednout i několik kusů letecké výstroje. Postupně byly vyzvednuty ze země i úlomky lidských kostí, které podle odborného posudku náležely celkem pěti různým jedincům. To potvrzuje původní zprávy o havárii. Jediným z posádky, kterému se podařilo letoun opustit, byl opravdu pouze kapitán Vilém Bufka. Ostatní členové posádky zahynuli v troskách svého stroje, mezi nimi i radista Leonhard Smrček z Budišova.

Vyzvednutí vraku je součástí nizozemského programu, který byl zahájen v roce 2019. Jeho cílem je umožnit důstojné uložení pozůstatků pohřešovaných pilotů a členů posádek a dát jejich příbuzným jistotu o osudu rodinných příslušníků. Během druhé světové války bylo nad územím Nizozemska sestřeleno nebo se zřítilo více než 5500 letadel. Mnoho z těchto míst podle odhadů stále obsahuje pozůstatky členů posádek.

V květnu roku 2022 dokonce z Holandska do České republiky přicestoval televizní štáb, který připravuje dokument o nalezeném letadle, a hlavně o členech jeho posádky. Filmaři navštívili mimo jiné i Budišov, sešli se s příbuznými L. Smrčka a natočili kladení květin u pomníku padlých. Našli si čas i k návštěvě letecké základny v Náměšti nad Oslavou, která se hlásí k odkazu letců 311. peruti RAF.

Na jaře 2022 bylo místo pádu Wellingtonu T2990 u obce Nieuwe Niedorp v Nizozemsku pietně upraveno do podoby důstojného pomníku padlým letcům. Městys Budišov k této příležitosti v červnu zpřístupnil v prostorách místního zámku pamětní výstavu, připomínající osudy Leonharda Smrčka a dalších letců z regionu, bojujících za války v řadách Britského královského letectva RAF. Výstava je součástí nové prohlídkové trasy, věnované historii Budišova a blízkého okolí. Na přípravě výstavy se podílelo i Muzeum Vysočiny Třebíč a členové Spolku historie letectví Třebíč.

Přesně 81 let po tragické havárii československého bombardéru T2990 se v Holandsku uskutečnil oficiální pietní akt, spojený s uložením nalezených ostatků posádky do společného hrobu na válečném hřbitově v městě Bergen aan Zee. Ve čtvrtek 23. června dopoledne odstartoval z pražského letiště ve Kbelích vládní speciál. Na jeho palubě byla ministryně obrany České republiky, paní Jana Černochová, velitel vzdušných sil Armády České republiky, generálmajor Ing. Petr Mikulenka a další vojáci a politici. Kromě nich v letadle cestovali i zástupci rodinných příslušníků všech pěti letců, kteří za války zahynuli v osudném bombardéru. Rodinu Leonharda Smrčka zastupoval jeho synovec, pan Zdeněk Smrček z Budišova. Po přistání v Rotterdamu se k delegaci přidala i paní velvyslankyně Čr. V Nizozemsku Ing. Kateřina Sequensová. Slavnostní program na bergenském hřbitově započal v 11:00 hodin slavnostními projevy ministrů České republiky, Nizozemska a Slovenska. Po uložení rakve s ostatky zazněly hymny zmíněných států a došlo k položení věnců. Do hrobu byla vhozena i hrst hlíny z rodinného hrobu Smrčkových z Budišova, aby se alespoň symbolicky ostatky padlého vrátily k rodné zemi. Za každého člena posádky byla na hrob příbuznými položena jedna rudá růže.

Pohřeb československých letců v Nizozemsku

Na počest padlého letce byla sepsána dokonce i báseň. Jejím autorem je jeho kamarád ze sousední vesnice a souputník z odboje, František Horký:

 

Památce Leoše Smrčka…

 

Vzlétl jsi daleko, sokole,

vzlétl jsi daleko k cíli,

touha tvá neznala hranic oblohy a zemí.

Vyšel jsi vojáku do pole,

bys domov v přetěžké chvíli,

hájit šel proti Germánům silami všemi.

 

Velel ti tak slib vojáka,

slib věrnosti domovu daný,

bys vzlétl do dálek a výšek, kde nepřítel vládl.

Bil ses, vzor letce – junáka,

splácels Germánům krvavou daní,

až do dne, kdys na poli slávy za vlast svou padl.

 

Splnil jsi daný slib, junáku,

země tvá zas svobodně z lásky tvé žije

a krvavou tvou obětí prameny její se plní:

Leoši, bratře, statečný junáku,

kraj tvůj věnec slávy ti vije

z kvítí vzpomínek, jež nad českou zemí se vlní.

 

František Horký

 

Autoři textu: Jaroslav Bašta, Pavel Beroun

 

Použitá literatura a prameny:

BEDNÁŘ, Jindřich, ČERNÝ, Karel a MIKULKA, Jiří. Neumlčitelní hrdinové: osudy padlých zahraničních vojáků z okresu Třebíč. Třebíč: Západomoravské muzeum, [1991].

BUFKA, Vilém. Bombardér T-2990 se odmlčel. Praha: Svoboda, 1966.

PAJER, Miloslav. Křídla míří na Německo: 311. československá bombardovací peruť v období svého působení u Velitelství bombardovacího letectva RAF. Cheb: Svět křídel, 1994. ISBN 80-85280-22-1.

RAJLICH, Jiří a ČERNÝ, Karel. S Royal Air Force nad Evropou. Polnička: Tváře, 2016. ISBN 978-80-88041-09-2.

RAJLICH, Jiří. Na nebi sladké Francie: válečný deník československých letců ve službách francouzského letectva 1939-1945. Praha: Ares, 1998. Edice leteckých sil. ISBN 80-86158-03-9.

Sbírka pozůstalosti rodiny Smrčkových

 

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.