Letecký útok na kojetické nádraží ve světle archivních dokumentů.

Spolek Historie Letectví Třebíč, sdružený kolem Ing. Jiřího Kabáta, shromažďuje již sedmým rokem veškeré dostupné informace z oboru letecké historie v regionu. Jeho členové pátrají po stopách leteckých bojů, které se zde odehrávaly na sklonku války, zaznamenávají vzpomínky pamětníků a v neposlední řadě spolupracují s archivy a muzei. Výsledky své práce již zhodnotili na mnoha besedách a výstavách, přispívají také do odborných časopisů. Asi největším počinem spolku byla účast na loňské výstavě „Vzduch je naše moře“, která se uskutečnila v prostorách Muzea Vysočiny Třebíč. V letošním roce se členové spolku zaměřili na málo známý případ leteckého útoku na vlakové nádraží v Kojeticích, který se odehrál v posledních válečných dnech. Za pomoci nedávno zveřejněných dokumentů z archivů v Rusku, ale i v Německu, podařilo se odhalit mnoho zajímavých podrobností o celém případu, který podle všeho nebyl v oněch dnech tak ojedinělý, jak by se mohlo zdát.

S blížícím se koncem války se začala nad jižní Moravou stále častěji objevovat letadla Rudé armády. Ruská letadla, na rozdíl od bombardovacích svazů západních spojenců, operovala obvykle v nižších výškách, o to lépe si mohli místní obyvatelé prohlédnout jasně rudé hvězdy na jejich křídlech. Nad krajinou se proháněly stíhačky, provádějící takzvaný volný lov. Jejich častým cílem byly vlaky a zejména lokomotivy, jejichž zničení bylo mezi letci obzvláště ceněno. Řada pamětníků dlouho vzpomínala například na útok dvou ruských stíhaček na lokomotivu mezi Vladislaví a studeneckým nádražím, který se odehrál na jaře roku 1945.

Ve výzbroji 177. gardového stíhacího leteckého pluku byly letouny typu Lavočkin La-5 a La-7. Na ilustrační fotografii vidíme starší typ La-5 v letu.

Obloha nad jižní Moravou a Vysočinou byla v té době hlavním „lovištěm“ 5. letecké armády Vojenských vzdušných sil Dělnicko-rolnické rudé armády, jak zněl celý název tehdejšího „ruského“ letectva. 5. letecká armáda měla kromě letadel stíhacích ve výzbroji také bitevní stroje typu Iljušin Il-2, známé pod přezdívkou Šturmovik. Pro účely bombardování používala dvoumotorové střední bombardéry typů Boston a Mitchell z amerických dodávek. Velká většina letectva Rudé armády byla určena k přímé podpoře pozemních vojsk.

Osobní zkušenost s prací ruských vojenských letců získali obyvatelé Kojetic 4. května 1945. Bylo slunečné dopoledne a v místní železniční stanici se právě nacházel vlak s transportem německé vojenské techniky a vojáků. Náhle se z nebe sneslo několik letadel, která napadla vlak bombami a střelbou. Když útok skončil, ze zasažené lokomotivy se kouřilo a Němci počítali padlé a raněné. V pamětní knize železniční stanice Kojetice na Moravě se o dramatické události dochoval následující zápis:

„Dne 4. května je ve stanici napaden ruskými letci (dvě stíhačky) transport stojící na první koleji a v malé chvíli je 9 mrtvých, 19 těžce raněných a velké množství lehce raněných. Shozeny dvě bomby, z nichž jedna zasáhla na plno vagon obsazený vojskem a jedna kolej č. 3. Mimo to napaden palubní palbou stroj, který je v mžiku rozstřílen. Kolej č. 3 nesjízdná, veškeré spojení přerušeno, zabezpečovací zařízení směr Stařeč vyřazeno. Z českých občanů a železničních zaměstnanců nepřišel žádný k zranění, ačkoliv se očekával osobní vlak.“

Notná dávka štěstí přispěla toho dne k tomu, že civilní obyvatelstvo nebylo útokem letadel postiženo. Dojem z náletu a jeho následků musel být ale přesto hrozivý. Mnozí z místních si jej nesli po dlouhá léta v paměti a dozvuky celé události se v Kojeticích přihlásily znovu před několika lety. V dodatečném hlášení připojil přednosta stanice ještě dovětek následujícího znění:

„K úplnosti ještě hlásím, že… stanice byla napadena ruskými letci a ze zde stojícího transportu usmrceno 9 vojáků, 20 raněno těžce a množství lehce. Dva vozy a jeden stroj rozbity. Vojíni pochováni v lese blízko stanice, zranění dopraveni auty do Jihlavy. Z řad Čechů nebyl nikdo postižen.“

Rozbitým strojem je míněna zničená lokomotiva. Zajímavá je zde zejména zmínka o místě, kde byli padlí vojáci pochováni. Uvážíme-li, že se jednalo o útok pouhých dvou lehkých stíhacích letadel, množství škod a počty mrtvých a zraněných jsou poměrně vysoké.

Letecký útok v Kojeticích z pohledu útočníků

Záznamy o bojové činnosti jednotek Rudé armády byly donedávna historikům a badatelům v ruských archivech přístupné jen velmi obtížnými cestami. Před několika lety však ruská strana započala s jejich digitalizací, takže se postupně značná část dokumentů z konce války zařadila mezi archiválie, dostupné pomocí internetu. Pečlivou a mravenčí prací se členům Spolku Historie Letectví Třebíč podařilo vypátrat mezi nimi dokument, podrobně popisující akci dvou letců 177. gardového stíhacího leteckého pluku, kteří prokazatelně provedli útok na vojenský vlak v Kojeticích. Ze zažloutlého strojopisu, psaného azbukou lze vyčíst mnoho zajímavých podrobností celé akce.

177. gardový stíhací letecký pluk měl základnu poblíž rakouské obce Niederabsdorf, tedy jen několik kilometrů od soutoku řek Moravy a Dyje. V průběhu dne 4. května 1945 držel v hotovosti šest letadel pro případný doprovod bombardérů A-20 Boston, dvě letadla pro krytí vlastního letiště a další dvě letadla byla určena pro bojový průzkum vojsk a techniky protivníka. Dále byly u pluku prováděny cvičné lety. K jediné bojové akci toho dne došlo při ozbrojeném průzkumu, kdy dvojice pilotů Malcev a Ušakov napadla postupně tři vlakové soupravy.

V 9:45 hodin moskevského času vzlétla z polního letiště dvojice stíhaček typu Lavočkin La-7, aby provedla ozbrojený průzkum v prostoru Moravský Krumlov, Třebíč, Krems a Stockerau. Velitelem dvojice byl gardový kapitán Konstantin Saveljevič Malcev a jeho dvojkou byl gardový poručík Boris Vladimírovič Ušakov. Každé z letadel bylo vybaveno dvěma trhavými leteckými bombami FAB 50. Na své cestě museli proletět přímo nad železniční stanicí v Třebíči, kde se v té době zřejmě nenacházel žádný vlak – naštěstí! Ruští piloti pokračovali dále a v 10:05 hodin (moskevského času) spatřili na kojetickém nádraží vlakovou soupravu, kterou odhadli na necelých 20 plošinových vagónů, naložených vojenskými vozidly. Piloti po jednom z výšky 1500 m pod strmým úhlem zaútočili a odhodili všechny 4 bomby. Po útoku pozorovali zásahy přední části vlaku a dvě zasažená hořící vozidla. Poté nabrali výšku zhruba 2200 m a provedli dva další útoky, tentokrát palubními zbraněmi na parní lokomotivu, která následně vybuchla.

Oba ruští letci mohli být s útokem spokojeni. Jejich hlídka však ještě neskončila, zamířili tedy podél kolejí směrem k Moravským Budějovicím. Zde objevili asi 3 km jižně od železniční stanice Moravské Budějovice další vlakovou soupravu, čítající až 30 krytých vagónů s nepřátelskou pěchotou. Vedoucí dvojice kapitán Malcev dal opět příkaz k útoku. Jelikož bomby už neměli, napadli lokomotivu palubními kanóny. Zasažená lokomotiva se zahalila do kouře.

Také k tomuto útoku se zachoval zápis, tentokrát v pamětní knize Moravských Budějovic:

“Pět minut před půl 10 h. objevila se nad městem dvě ruská letadla a za chvíli bylo slyšet střelbu – střílela na vlak jižně od města. Byl jsem se podívat… právě se dal vlak do pohybu, jel velice pomalu, snad byla lokomotiva poškozena. Na otevřených vozech auta, děla, vojáci stojící a sedící, také ve vagonech uzavřených, ale dvéře otevřeny. Prý byl zraněn strojvůdce a topič, proto lokomotivu řídili vojáci.“

Dobrodružný let dvou lovců lokomotiv však ještě nekončil. Letci pokračovali dále v průzkumném letu ve výšce 600m směrem na jih. Asi 20 km jižně od Znojma na rakouské straně mezi železničními stanicemi Platt a Zellerndorf zaznamenali v pohybu vlak, který měl 60 krytých a plošinových vagónů na kterých byly zbraně. Vlak byl poháněn dvěma lokomotivami, které byly vpředu a vzadu vlakové soupravy. Piloti opět neváhali a jeden po druhém provedli útok na obě lokomotivy. Podle pozorování pilotů přední lokomotiva vybuchla a zadní lokomotiva byla poškozena. V 10:55 hodin, po 70-ti minutovém letu, se úspěšní stíhači Malcev a Ušakov vrátili po své misi na základnu beze ztrát. Dvojice pilotů si nárokovala 3 zničené lokomotivy a dvě nepřátelská vozidla. Na cíle použili 4 bomby FAB 50 a 350 střel z 20 mm kanonu ŠVAK.

Konstantin Saveljevič Malcev – letec, který vedl útok na vlak v Kojeticích.

Zbývá jen dodat, že kapitán Malcev byl na konci války stíhacím esem s celkem dvaceti sestřelenými nepřátelskými letadly. Mimo jiné zničil také 14 lokomotiv. V následujícím roce byl vyznamenán titulem hrdiny Sovětského svazu. Jeho bojový druh poručík Ušakov se také dočkal konce války, sestřelil celkem 8 letadel a zničil „pouhých“ 7 lokomotiv. Z uvedeného je patrné, že kojetické nádraží tehdy nepoctili svou návštěvou žádní nezkušení nováčci, ale skuteční mistři svého oboru.

Němečtí vojáci, zabití při náletu na nádraží v Kojeticích na Moravě

Díky záznamům v kronikách a matričních knihách, můžeme dnes poměrně přesně určit, kteří konkrétní vojáci byli během útoku zabiti. Na místě zahynulo celkem devět vojáků, což potvrzují záznamy v obecní kronice Kojetic, kde je uvedeno i devět jmen mrtvých, doplněných i údaji o jejich narození a příslušnosti k jednotce. Mrtví vojáci byli pohřbeni nedaleko nádraží, v lese Šibenný. V Matrice zemřelých z let 1944-45 (MÚ Třebíč) je záznam o osmi mrtvých vojácích, oproti kojetické kronice chybí jméno wachtmeistera Hagelükena. Zápisy v matrice byly pořizovány na základě seznamu válečných hrobů, vytvořených stanicemi SNB v létě 1946. Oba seznamy byly porovnány se záznamy německého spolku „Volksbund Deutsche Kriegsgräberfürsorge e.V.“ Jedná se o organizaci, která má na starosti péči o německé válečné hroby, rozmístěné po celé Evropě a jejich evidenci. Ukázalo se, že některá jména vojáků byla v českých seznamech zkomolena. Nepřesné je nejspíše i označení jednotek v seznamech.

Dva mrtví měli být příslušníky jednotky, označené jako Pz.Jg.17. S největší pravděpodobností se jedná o 17. protitankový oddíl (Panzerjäger-Abteilung 17) ze sestavy 17. pěší divize (17. Infanterie-Division). Druhá jednotka je v kronice označena zkratkou F.A.R 10 (P.A.R 10?). Zde se nabízí několik možností. Zkratka by měla znamenat 10. letecký výcvikový pluk (Flieger-Ausbildungs-Regiment 10). Tato jednotka ovšem byla rozpuštěna již v roce 1942. Další možností by mohl být 10. protiletecký výcvikový pluk (Flak Ausbildungs Regiment 10), ovšem ani tato jednotka již v roce 1945 neexistovala. Pravděpodobné je že první písmeno zkratky není F, ale P, v kronice je první písmeno přepisované, takže záměna je možná. V tom případě by se mohlo jednat o 10. obrněný dělostřelecký pluk ( Panzer-Artillerie-Regiment 10), ze sestavy 10. divize pancéřových granátníků (Panzer-Grenadier-Division 10). Obě jednotky, Pz.Jg.Abt.17 i Pz.Art.Rgt.10, operovaly v květnu 1945 na území Moravy a zdá se tedy pravděpodobné, že právě od nich pocházeli mrtví a zranění z Kojetic.

Při leteckém útoku v Kojeticích zahynuli obergefreiter Hegemann Adolf (*1910) a obergefreiter Vollbrecht Willi (*1913) ze 17. protitankového oddílu. Dále to byli unteroffizzer Richter Heinz (*1923), gefreiter Holzwarth Kurt, obergefreiter Wolfgramm Walter (*1913), fähnrich Lauz Walfrierd (*1924), unteroffizzer Köhler Alfred (*1918), obergefreiter Schmidke Horst a wachtmeister Hagelüken Karlheinz (*1918) ze sestavy 10. obrněného dělostřeleckého pluku.

Oběti náletu byly pohřbeny nedaleko nádraží do polního hrobu. V roce 1995 byly ostatky vojáků z lesa Šibenný exhumovány a převezeny na německý vojenský hřbitov v Brně. Trochu záhadou zůstává obergefreiter Adolf Hegemann, který měl být pohřbený v Kojeticích, ale německý „Volksbund“ má jako místo hrobu uvedenu Stařeč. Pamětnice paní Miluše Čechová st. ze Starče vzpomínala, že několik dní před koncem války zastavil na stařečském nádraží vlak, ze kterého bylo vyloženo tělo mrtvého německého vojáka, které bylo přikryto zkrvavenou vojenskou celtou a na voze převezeno na stařečský hřbitov a tam u zdi pohřbeno. Je pravděpodobné, že se jednalo právě o Ogfr. Hegemanna, který podlehl zraněním z náletu na Kojetice. Je ovšem záhadou, kdo byl tedy poslední pohřbený v Kojeticích, kde byly v roce 1995 exhumovány ostatky devíti vojáků…

Po téměř 74 letech je případ leteckého útoku v Kojeticích, díky pátrání v archivech, poměrně dokonale objasněn. Stále však zůstávají nezodpovězené otazníky, jak je tomu při pátrání v historii v podstatě pravidlem. Nálet letadel Rudé armády v Kojeticích nebyl v posledních dnech války na našem území vůbec ojedinělý. Ukazuje se naopak, že na Třebíčsku bychom jen těžko hledali vesnici, která nějakým způsobem ruskými letadly postižena nebyla. Důvody k oněm útokům byly rozličné, ale ve většině případů nejvíce utrpělo nevinné civilní obyvatelstvo. Kojetice jsou v tomto ohledu naštěstí výjimkou.

 

Text: SHLTrebíč

Publikováno v Horáckých novinách 22.3.2019

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *