Bohumila Jurková – totálně nasazená kadeřnice

Bohumila Jurková se narodila v Třebíči 18. října 1924. V roce 1940 nastoupila do učení k třebíčskému holiči a kadeřníkovi Františku Vašíčkovi, u něhož se během tří let vyučila kadeřnicí. Relativně poklidný život mladé dívky v protektorátu Čechy a Morava se měl dramaticky změnit v roce 1944. Německo stíhala jedna porážka za druhou a zejména v zázemí se začaly projevovat důsledky dlouhé války. Chybějící pracovní síly v německých továrnách, těžce postižených spojeneckým bombardováním, měli nahradit mladí lidé ze „spřátelených“ zemí, mimo jiné i z okleštěného Československa. Nejhůře postiženi takzvaným totálním nasazením v Říši byli chlapci a dívky, narození v roce 1924, mezi něž patřila i Bohumila Jurková z Třebíče.

„Letošní rok zahajuji trochu špatně. V prvé řadě jsem stále nemocná a za druhé jsem odvedená. 29. prosince jsme byly na odvodu, celý 24. ročník. Teď jen čekáme, kdy nám co pošlou a pak pojedem. Kam? A kdy? Nevím!! Každý mluví něco jiného a nikomu se nemůže věřit.“                                                     

Po absolvování nezbytných zdravotních prohlídek, dostala Bohumila umístěnku do továrny v Mnichově. 24. ledna 1944 odjíždí spolu s dalšími děvčaty z Třebíče vlakem v 11 hodin směrem na západ. Na první stranu zápisníčku, který si brala s sebou, napsala vzkaz:  „Kdyby se se mnou něco stalo, tak laskavě podejte zprávu rodičům. Adresa je vedle.“                                                                                                                         

Cesta do Mnichova jim trvala dva dny, do továrny se dostaly ale až 31. ledna. Bohumila byla zařazena na linku montáže leteckých motorů v továrně firmy BMW Karlsfeld poblíž mnichovského předměstí Dachau.

Práce ve dvanáctihodinových směnách byla značně vyčerpávající, zvláště pro mladá děvčata. Ze stručných zápisků v deníčku Bohumily Jurkové se však dozvídáme, že přes veškerou dřinu a často se opakující nálety neztrácela chuť do života. Příkladem může být zápis z neděle 6. února 1944:
„Byly jsme tancovat v Ludviksfeldě. Kluci šli s náma domů.“

Mnohem častější ovšem jsou zápisy jiného druhu, jako například v pondělí 21. února:
„O půl čtvrté v noci poplach, konec ve tři čtvrtě na pět.“

Hodně nepříjemným zážitkem musel být útok spojeneckých bombardérů v pátek 25. února 1944: „Poplach v poledne, konec ve 2 hodiny. Potom večer v 9 hodin, konec ve 12 hodin. Znovu ve 2 hodiny, konec ve 4 hodiny ráno.“                                                                                                                                                   

Jaké asi pocity museli mít rodiče totálně nasazených, když z rozhlasu slyšeli o množících se náletech na německá města a počtech lidských obětí. Na jednu stranu jim vlastenecké cítění říkalo, že si to Němci zaslouží a pomůže to ukončit válku, ale na druhou stranu jim strach o vlastní děti jistě nedal spát. Není tedy divu, že příbuzní v Třebíči netrpělivě čekali na každou zprávu od svých blízkých, která by jim dala naději, že jsou dosud v pořádku.   

České dívky během totálního nasazení v Mnichově, Bohumila Jurková stojící třetí zleva. 

V té době jedinou možnost představovala pošta nebo telegram. Bohumila Jurková psala domů často a dopisy, které dostávala z domova v odpověď, pro ni byly nesmírně cenným poutem s domovem a příslibem návratu k „normálnímu“ životu.

Opravdovým svátkem bývalo pak doručení balíku s trochou potravin, kterých v Německu bylo podstatně méně než na Moravě. Těžká práce, špatné jídlo a nedostatek spánku, se brzy podepsaly na zdravotním stavu Bohumily Jurkové natolik, že musela ulehnout s horečkami.

Ve středu 15. března 1944 si poznamenala:  „Dnes jsem doma. Mám horečku. Sanitka nás odvezla do Ludviksfeldu. Od čtvrt na dvanáct do čtvrt na jednu v noci alarm.“

Po několika dnech se však zase vrátila do práce. S délkou pracovního nasazení rostl jistě i stesk po domově, podporovaný nejistotou a strachem z bezprostřední budoucnosti.

„6. 4. 1944
Chce se mi hrozně spát. Je půlnoc ze středy na čtvrtek. Dělám noční směnu a dnes už je to k nepřečkání. Ve dne se nevyspím a v noci musím dělat. To je život. Kdyby Pán Bůh dal a už jsem jela domů.“

S blížícím se teplým počasím lepšilo se jí nejen zdraví, ale i nálada. Dokresluje to například i záznam ze soboty 22. dubna 1944:
„Poslední den denní směny. V pondělí večer nastupujem na noční. Je tu varietní večer. Bylo to dobré.“

S příchodem hezkého počasí a dlouhých dnů přišlo ovšem také zvýšení aktivity amerického bombardovacího letectva, které na průmyslové oblasti Německa útočilo téměř každý den. Na morálku dvacetiletých dívek daleko od domova to mělo jistě neblahý vliv. Nad smyslem pro povinnost a strachem z možných postihů převládl strach o vlastní život. Několik kamarádek, mezi nimi i Bohumila Jurková, se rozhodlo, že 14. června utečou domů. Měly asi za to, že celková situace v Německu je natolik nepřehledná, že po nich nikdo pátrat nebude. Pozornost celého světa navíc byla upřena na spojenecké vylodění v Normandii, které proběhlo jen několik dnů před útěkem dívek z pracovního nasazení. Pokus ovšem nevyšel podle jejich představ.

Výmluvně o tom hovoří deníkový záznam: „Dnes jsem jela domů a dopadlo to špatně. Chytli nás a všechny sedíme již třetí den v Salzburgu. Kdo nebyl zavřený, nikdy nepochopí, co to vlastně je! Říkali nám, že nás hned pustí a zatím nic. Dnes už je sobota a musíme prý jet s transportem, ale kam? Co s námi budou dělat? Já hloupá husa jim to takhle vyvedu. Je to osud člověka. Kolik jich jelo před náma a pojede po nás? Právě nám se stane, že nás chytli. Kdyby se Pán Bůh smiloval a pustili nás dnes už ven.“

Další záznamy v deníku jsou už o poznání stručnější, ale přesto nepostrádají velkou dávku emocí: „17. 6. nás poslali vlakem do Mnichova. Zavřeli nás zase až do pondělka. To je med.
Pondělí 19. 6. 1944
Dnes nás dali na pracovní lágr. Jak dlouho tu budem?
Úterý 20. 6. Zatím nepracujeme. Prší.
Středa 21. 3. Prší. Naďa už dělá u zedníků.
Čtvrtek 22. 6. Dnes nás rozdělovali do práce. Dostala jsem sukně, no svůdnice hotová.
Pátek 23. 6. Šly jsme první den pracovat. Těžká práce, v Haaru. S lopatou.
Sobota 24. 6. Byly jsme na Gestapu. Řekli nám tam ještě měsíc.
Neděle 25. 6. Stále ještě sedíme.
Pondělí 26. 6. Pracujeme zase v Haaru.
Úterý 27. 6. Vodějí nás dva vojáci.
Středa 28. 6. To je život, každý se na nás díval.
Čtvrtek 29. 6. Dnes večer nás vytáhli, že jsme volné.
Pátek 30. 6. Zase na svobodě, to je pocit.
Sobota 1. 7. Večer jsme hned musely jít do práce.“

Ještě mnohem více se o pocitech uvězněné Bohumily Jurkové dozvídáme z několika dopisů. Které se jí potají podařilo odeslat rodičům. Jak asi musela být zoufalá, když riskovala další trest za cenu předání zprávy nejbližším doma, že je stále na živu. Cítila potřebu sdělit své osudy, třebaže psaní a odesílání dopisů z vězení bylo všem zakázáno a jen málokdo si troufl zákaz porušit.

„19. 6. 1944
Milá mami, tati a Vlasto!
Předem přijměte mnoho srdečných pozdravů a moc vzpomínek na Vás. Nezlobte se na mne, že jsem Vám dosud nenapsala. Jsem již skoro týden zavřená, tak jsem nemohla psát. Jely jsme domů a na cestě nás chytli. Teď jsme v pracovním táboře asi dvě hodiny cesty od Karlsfeldu. Naďa je zde také, tak u nich vyřiďte, co s ní je. Zdravé jsme všechny a budem tu asi tři neděle. Nemějte o mě starost, vždyť člověk prožije horší věci, než je kárný tábor. Zatím mi nepište, ani nic neposílejte. Nebo napište na Karlsfeld a děvčata mně to sem nějak doručí. A hlavně, mami, nebreč a tati, nesmíš být také smutný. Píšu vám to na záchodě, protože nesmíme psát. Klimentovi ať to udělají také tak. Ty dřeváky mi sem neposílejte, až přijdu ven, tak mi je pošlete. Modlete se za mě, ať všechno ve zdraví přečkám. Srdečně Vás všechny zdraví a líbá Míla.“

„21. 6. 1944
Milá mami, tati a Vlasto!
Předem přijměte mnoho srdečných pozdravů a moc vzpomínek na Vás. Píšu Vám zase jen pár řádků, abyste neměly o mě starost. Jsem zavřená a doufám, že brzo půjdeme již ven. Nepište mi nic, ani neposílejte. My psát nesmíme, ale jsou tu na lágrech Češi, co jsou volní, tak nám to vezmou. Co mám víc psát, jen to, že si budu aspoň všeho považovat. I kousek chleba je zde vzácný. Když si vzpomenu, co jídla bylo na lágru. Na to až jindy. Hlavně nemějte starost. Však se vrátím. Zatím nikde ještě nepracuji. Naďa už dělá u zedníků. Budem skutečně přeškoleni všestranně. Pozdravujte celou přízeň a řekněte jim, proč nemůžu psát. Modlete se za mne, já se také modlím. Píšu to na záchodě.
Zdraví a líbá Vás Míla.“

Další dopis se dochoval do dnešních dnů i s původní obálkou s portrétem Adolfa Hitlera na červené poštovní známce:
„23. 6. 1944
Milá mami, tati a Vlasto!
Předem přijměte mnoho srdečných pozdravů a moc vzpomínek na Vás. Píšu Vám dnes na posteli, aby mě nikdo neviděl. Dnes jsem první den pracovala. Dělám na dráze, práce je dost. Jsem celá zmlácená, tak ležím. Za chvilku budou dávat večeři. Však už mám hlad. Teď právě přišla Naďa, že půjdem zítra na Gestapo. To nepůjdeme do práce. Snad nás brzo pustí. Dnes přišly ještě dvě žáby, Češky, tak je nás tu víc. Počet utěšeně vzrůstá. Jinak se mám dobře. Co vy děláte? Už 14 dní nevím, co je s váma. Ale dopisy sem nejdou poslat. Až přijdu ven, tak si všechno přečtu. Doufám, že jste všichni zdrávi, ne? Zatím nic nepište, ani neposílejte. A nezlobte se, když budu psát jen málo. Je to nebezpečné. Pozdravujte všechny známé. Zítra jsme už pět měsíců v Říši. Až budu mít čas, tak Vám napíšu zase. Kluci nám poslali chleba, tak je to dobré.
Srdečně Vás zdraví a líbá Míla.“

„26. 6. 1944
Milá mami, tati a Vlasto!
Předem přijměte mnoho srdečných pozdravů a moc vzpomínek na Vás. Píšu na posteli, ani na to nevidím. Co děláte? Jste všichni zdrávi? Tak ráda bych si přečetla dopis od Vás. No snad to nebude už dlouho trvat a bude všechno v pořádku. Víc psát nemůžu, protože mám přeci strach. Na Gestapu nám řekli 3 neděle, tak to by bylo ještě 14 dní. Já se mám dobře, zdravá také jsem a to je zde hlavní věc. Vzpomínám si na Vás, jak jste přijmuli, že jsem zavřená. Jenom nebuďte smutní, já také nejsem. Podrobnosti Vám vypíšu všechny až na lágru. Pozdrav na Klimentovy od Nadi, nemají se zlobit, že dosud nenapsala. Má prý strach. A pozdrav na všechny ostatní.
Zdraví a líbá Vás všechny Míla.“

Nahromaděná touha po domově a po zprávách od rodiny mohla se naplno projevit teprve 30. června 1944. Ihned poté, co byly dívky propuštěny z vězení, poslala Bohumila Jurková domů telegram, aby rodiče co nejdříve ubezpečila, že je v pořádku:
„-bin frei-mila“
Ještě téhož dne následovala do Třebíče poštou odeslaná pohlednice:
„30. 6. 1944
Drazí!
Jsem volná!
Opět v Karlsfeldě. Dopis následuje.
Zdraví a líbá Míla.
Píšu to v elektrice. Pošlete velký balík.“

List z památníku Bohumily Jurkové jako vzpomínka na dobu totálního nasazení.

Kromě svého malého zápisníčku vezla s sebou Bohumila Jurková do Německa také svůj dívčí památník. Díky tomu, že se dochoval do dnešních dnů, můžeme v něm vysledovat nejen, kde se Bohumila v daném období nacházela, ale také jména jejích přítelkyň a známých. Vedle mnoha jmen českých nachází se zde zápisy a drobné malůvky od spolupracovníků z celé Evropy. Vedle češtiny můžeme tak číst vzkazy francouzské, nizozemské, polské a dokonce psané v ruštině.

Domů se Bohumila Jurková dostala až na podzim. Z Karlsfeldu vyjela 29. září a do Třebíče dorazila přes Vídeň až po třech dnech. Konečně se mohla pozdravit s rodiči a potěšit pohledem na rodné město, tolik odlišné od bombami poničeného Mnichova. Domácí pohoda však netrvala dlouho. Už 9. října odjela na novou „štaci“ do německé továrny. Čekalo ji další vyčerpávající pracovní nasazení, téměř každodenní nálety, protiletecké kryty, hlad a strach o život. Jistě musela v následujících měsících spatřit na vlastní oči mnoho válečných běd a utrpení bezbranných obětí. Konečně se dočkala a v prosinci 1944 se mohla nadobro vrátit domů. Totální nasazení pro ni skončilo šťastně.

Autor textu děkuje rodině Bohumily Jurkové za laskavé zapůjčení deníků, dopisů a dalších písemností zde citovaných.

 

Text:  Jaroslav Bašta – s použitím dochovaných písemností a dopisů

Publikováno ve vlastivědném sborníku Muzea Vysočiny Třebíč 15/2016

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.